Nebudeš míti boha mimo mne.

Nebudeš míti boha mimo mne.
Maďar ochořelý, zle při té ochoře zakrslé má srdce o jedné komoře, a v té jen jedinké přikázání hárá: „Nebudeš míť boha mimo mne – Maďara.“ Již pro tu chorobu není více léku, neboť nechal bibli ležeť vedle špeku. Myši špek hlodaly, a když dohlodaly, v raz se do zmaštěné svaté knihy daly. Ohlodaly sponku i rožků okovy a daly se do té knihy Mojžíšovy, pustily se do ní po hřbetě i hrani, že nezbylo jen to první přikázání. Potkanovští, věru, hříšnou mají hubu – žrali slovo boží po líci i rubu, a sváděli i tu mladší svojí chásku, aby vyhlodala bratrství i lásku. Zhlodali a běda! teď když Maďar čítá, nikde se mu slovo „láska“ nevyskytá, a že přikázání jediné tam stojí, hluboko je vtiskl v temnosť duše svojí. 353 „Mimo mne,“ tam stojí a já Maďar! – no, že! tož „mimo Maďara“ myslíš bratře bože! Oj, to pěkné velmi, a kdo neuvěří, v čelo se mu pěstí svatý hněv můj vpeří. – A co zrobil drží, sám sobě se klaní, nad všecko mu svaté ono přikázání, jak paprika v ústech, tak mu v srdci hárá: „Nebudeš mít boha mimo mne – Maďara.“ 354