Štastný ubožák.

Štastný ubožák.
Těžko sirotě blouditi světem, nevlídnou zimou, palčivým letem. Těžko jí chodiť metelí divou, mlhavým jitrem, nocí deštivou. A já sirota, bídu mám v klíně, sotva se vyspím na podstolině, od cizích lidí žebrám pomoci, nešťasten vždycky, jen ne za noci. Ach, dratárkovi po léta mnohá od samé chůze zkrvená noha; samou lítostí zkrvené nitro... kdo ví, zda srdci zasvitne jitro! 208 Tatíček dobrý u dřevorubu život si podťal při starém dubu; dub v pádu vzdechnul, a nešťastlivý tatíček vespod, ale neživý. Když ho pohřbili, nouze nastala, do kruté služby mamka mne dala; dostal jsem hábí, dostal jsem chleba, aj čeho bylo ještě potřeba? Tam pod Kriváněm chýšečka stála, kněžka zimová nám ji zavála; mohutnou plecí vrhla se na ni v křepotu děsném s lednatých strání. A v oné chýšce bože, přebože, poblíž kozubku chudobné lože, 209 a na tom loži mamonka chorá – chorou zabila búrlica skorá. A já parobek na jiné táni věděl jsem málo – netušil ani – a když jsem přišel, můj bože s nebe! padnul jsem na sníh, ale bez sebe. Nebyl jsem šťasten. – Mráz byl – a tuhý, chodil jsem kolem, den i den druhý; chodil jsem stále, bil se do čela, mě zimná paní přikryť nechtěla. Tu já jsem hrabal, i sněhy tály – až jsem ho našel, ten domčok malý; však nebyl domčok, jen rumu kupka; – ach máti, máti, to tvá chalúpka! 210 Hrabal jsem v rumu děsnou záchvatí: kdeže jsi, kdeže, mamonko, máti? hrabal jsem rukou – a konec díla mrtvola zlaté rodičky byla. V ubrousek bílý, bídně zedraný, dal jsem mamonku do lícné strany, a mrtvol vetchý vzal do náruče a do dědinky pospíchal ruče. Na cestě, bože! sotvy jsem tušil, jak mozek žhavý v čelo mi bušil; stokrát jsem k máti v slzách se shýbal, a zas ty slzy z čela jí líbal. Tam na hřbitově vedle tatíčka tiše zpočívá moje matička; 211 ach, křížek nemá ten růvek dvojí, avšak můj život u hlav jim stojí. U hlav jim život, radosť u nohou, a k srdci dal jsem slzu tak mnohou, že celý hřbitov, čas když zavítá, chudobičkami mile obkvítá. Věru, za jara kolem těch rovů uvadlé kvítí pučívá znovu; svit se u věncích po keřích svíjí a libě dýše květ robinií. Není na hroby svíce vetkána, zlatem však na nich pálá děvana; loubí kustovnic podál se klene a kol se modrá kyprosť brlenebrljene. – 212 Zbyla jen torba, – šlo to do světa, ale po štěstí na vždy už veta; pryč jsem utíkal, dráty na pleci... ale bolesti nelze uteci. Jenom u večer, při odpočinku, když dlouho myslím, zaslechnu: „Synku! nesmuť nám! slyšíš? Chor jsi a bledý, my přišli tajno sem na besedy.“ A vím, že vedle tajně zasednou, těší mne, šepcí, až hvězdy blednou. Tenkrát mi šťastně, bědnému tvoru, ach, já bych umřel bez těch hovorů! – Ach přijdi, přijdi, oblaku šerý, já se již těším na ty večery; 213 já se již těším na tu rozpravu, až složím k slámě těžkostnou hlavu. Hoj, tam dědinka, dobří tam lidé!... někde v koutečku místo mi zbyde. Přijdou mi zase, noc bude z mála; mamonka hvězdkou známku již dala. Vida, tam, vida, jak se ligoce! to již mi kývá mamka po oce;... dobrá mamonko, taťku pečlivý, vždyť já jsem přec jen člověk šťastlivý! 214