Štastný ubožák.
Těžko sirotě
blouditi světem,
nevlídnou zimou,
palčivým letem.
Těžko jí chodiť
metelí divou,
mlhavým jitrem,
nocí deštivou.
A já sirota,
bídu mám v klíně,
sotva se vyspím
na podstolině,
od cizích lidí
žebrám pomoci,
nešťasten vždycky,
jen ne za noci.
Ach, dratárkovi
po léta mnohá
od samé chůze
zkrvená noha;
samou lítostí
zkrvené nitro...
kdo ví, zda srdci
zasvitne jitro!
208
Tatíček dobrý
u dřevorubu
život si podťal
při starém dubu;
dub v pádu vzdechnul,
a nešťastlivý
tatíček vespod,
ale neživý.
Když ho pohřbili,
nouze nastala,
do kruté služby mamka mne dala;
dostal jsem hábí,
dostal jsem chleba,
aj čeho bylo
ještě potřeba?
Tam pod Kriváněm
chýšečka stála,
kněžka zimová
nám ji zavála;
mohutnou plecí
vrhla se na ni
v křepotu děsném
s lednatých strání.
A v oné chýšce
bože, přebože,
poblíž kozubku
chudobné lože,
209
a na tom loži
mamonka chorá –
chorou zabila
búrlica skorá.
A já parobek
na jiné táni
věděl jsem málo –
netušil ani –
a když jsem přišel,
můj bože s nebe!
padnul jsem na sníh,
ale bez sebe.
Nebyl jsem šťasten. –
Mráz byl – a tuhý,
chodil jsem kolem,
den i den druhý;
chodil jsem stále,
bil se do čela,
mě zimná paní
přikryť nechtěla.
Tu já jsem hrabal,
i sněhy tály –
až jsem ho našel,
ten domčok malý;
však nebyl domčok,
jen rumu kupka; –
ach máti, máti,
to tvá chalúpka!
210
Hrabal jsem v rumu
děsnou záchvatí:
kdeže jsi, kdeže,
mamonko, máti?
hrabal jsem rukou –
a konec díla
mrtvola zlaté
rodičky byla.
V ubrousek bílý,
bídně zedraný,
dal jsem mamonku
do lícné strany,
a mrtvol vetchý
vzal do náruče
a do dědinky
pospíchal ruče.
Na cestě, bože!
sotvy jsem tušil,
jak mozek žhavý
v čelo mi bušil;
stokrát jsem k máti
v slzách se shýbal,
a zas ty slzy
z čela jí líbal.
Tam na hřbitově
vedle tatíčka
tiše zpočívá
moje matička;
211
ach, křížek nemá
ten růvek dvojí,
avšak můj život
u hlav jim stojí.
U hlav jim život,
radosť u nohou,
a k srdci dal jsem
slzu tak mnohou,
že celý hřbitov,
čas když zavítá,
chudobičkami
mile obkvítá.
Věru, za jara
kolem těch rovů
uvadlé kvítí
pučívá znovu;
svit se u věncích
po keřích svíjí
a libě dýše
květ robinií.
Není na hroby
svíce vetkána,
zlatem však na nich
pálá děvana;
loubí kustovnic
podál se klene
a kol se modrá
kyprosť brlenebrljene. –
212
Zbyla jen torba, –
šlo to do světa,
ale po štěstí
na vždy už veta;
pryč jsem utíkal,
dráty na pleci...
ale bolesti
nelze uteci.
Jenom u večer,
při odpočinku,
když dlouho myslím,
zaslechnu: „Synku!
nesmuť nám! slyšíš?
Chor jsi a bledý,
my přišli tajno
sem na besedy.“
A vím, že vedle
tajně zasednou,
těší mne, šepcí,
až hvězdy blednou.
Tenkrát mi šťastně,
bědnému tvoru,
ach, já bych umřel
bez těch hovorů! –
Ach přijdi, přijdi,
oblaku šerý,
já se již těším
na ty večery;
213
já se již těším
na tu rozpravu,
až složím k slámě
těžkostnou hlavu.
Hoj, tam dědinka,
dobří tam lidé!...
někde v koutečku
místo mi zbyde.
Přijdou mi zase,
noc bude z mála;
mamonka hvězdkou
známku již dala.
Vida, tam, vida,
jak se ligoce!
to již mi kývá
mamka po oce;...
dobrá mamonko,
taťku pečlivý,
vždyť já jsem přec jen
člověk šťastlivý!
214