Roztoužení.

Roztoužení.
Rád bych ještě viděl do nebe ty dvéře, kde máť Nitra k prsu synka Hronce béře, vždyť mi tam rozkvetla modrá fialočka, a teď pro ni pláčou bezhvězdnatá očka. Rád bych věru ještě viděl domov zlatý, ty mohutné hole a těch bystřin chvaty, i ta mořská oka, nebeská zrcadla: ach, vždyť do nich moje pěkná mladosť padla! Moje mladosť pěkná na dně plesa sedí a sivou zornicí vzhůru k vrchům hledí, jen za teplé noci promne sobě oči a lehoučkou nožkou z jezera vyskočí. Pospíchá k salašům, v koliby a stánky, touží poslechnouti miloučké zpěvánky, přání přebolestná v srdéčku jí bijí a čtou v zlaté knížce jarních melodií. Čeká i poslouchá, poslouchá i čeká, jak skřivánek radosť v píseňky obléká a jak to, co zpívá z malinkého zobce, v přemohutné ňádro ukrývají kopce. Sedí a poslouchá, ba neduchá ani, učí se od pinky zpěvánek skládání a srdéčko svoje bílou rukou stiská, když na fujarenku v šeru drozdík píská. 54 A za bílé zory obezírá holí, zkad letí k dostřehu královští sokoli, až k jarčeku hledí, co se déře z klestí a šumným raménkem lůžko sobě pěstí. A za rána smutně očkem se obrátí, by zřela jak Runa čela vrchů zlatí a jak Slunečnice – slunci k pouti světa – na dalekou cestu tisíc růží metá. Na hory pozírá, na hole a brala, kde naše svoboda přetěžko zaspalazaspala, a zas na podstěnky domku se zahledí, kde stará chudoba ve dne v noci sedí. Ach, všecko se táhne, kamo si ulahne, a já nezřel domov věru časy drahné, a třeba tam konec chleba i života, všecko mi nahradí jedné písně nota. Ach, jakže mne dlouho hory loučiť budú? již ta moje mysl plnička je trudu; srdce moje pláče, duše ochorala: tak se mi ta Slovač do srdce vřezala! 55