Rád bych ještě viděl do nebe ty dvéře,
kde máť Nitra k prsu synka Hronce béře,
vždyť mi tam rozkvetla modrá fialočka,
a teď pro ni pláčou bezhvězdnatá očka.
Rád bych věru ještě viděl domov zlatý,
ty mohutné hole a těch bystřin chvaty,
i ta mořská oka, nebeská zrcadla:
ach, vždyť do nich moje pěkná mladosť padla!
Moje mladosť pěkná na dně plesa sedí
a sivou zornicí vzhůru k vrchům hledí,
jen za teplé noci promne sobě oči
a lehoučkou nožkou z jezera vyskočí.
Pospíchá k salašům, v koliby a stánky,
touží poslechnouti miloučké zpěvánky,
přání přebolestná v srdéčku jí bijí
a čtou v zlaté knížce jarních melodií.
Čeká i poslouchá, poslouchá i čeká,
jak skřivánek radosť v píseňky obléká
a jak to, co zpívá z malinkého zobce,
v přemohutné ňádro ukrývají kopce.
Sedí a poslouchá, ba neduchá ani,
učí se od pinky zpěvánek skládání
a srdéčko svoje bílou rukou stiská,
když na fujarenku v šeru drozdík píská.
A za bílé zory obezírá holí,
zkad letí k dostřehu královští sokoli,
až k jarčeku hledí, co se déře z klestí
a šumným raménkem lůžko sobě pěstí.
A za rána smutně očkem se obrátí,
by zřela jak Runa čela vrchů zlatí
a jak Slunečnice – slunci k pouti světa –
na dalekou cestu tisíc růží metá.
Na hory pozírá, na hole a brala,
kde naše svoboda přetěžko zaspala,
a zas na podstěnky domku se zahledí,
kde stará chudoba ve dne v noci sedí.
Ach, všecko se táhne, kamo si ulahne,
a já nezřel domov věru časy drahné,
a třeba tam konec chleba i života,
všecko mi nahradí jedné písně nota.
Ach, jakže mne dlouho hory loučiť budú?
již ta moje mysl plnička je trudu;
srdce moje pláče, duše ochorala:
tak se mi ta Slovač do srdce vřezala!