Mračno.

Mračno.
Zora den otvírá, na Tatrách se sbírá, mračno vstává, slunko zlaté vlasy na pochmutné časy rozčesává. Či to nejsou mraky, či to sivé zraky mého Pávka? Či to ne sluníčko, či to rudé líčko, zlatá hlávka? Nuže, co tě dusí, Pávenko můj rusý, cože bylo, že se mi tak velo bílé tvoje čelo skabonilo? 307 Jaké to máš špaty, Pávenko můj zlatý, co tě týrá? Hovoř, můj kochánku, co úst zlatou branku uzavírá? Kde té chvíle samé kolesa as láme mysl chorá, jakový as klatý pohněv černošatý srdce orá? Proč ta očka zrudla, jakouže ti hudla notu duška, jaká oživla to v hlavěnce, mé zlato, černá muška? Slyšíš, nehněvěj se, Pávenko, a směj se: pěkně prosím! – pak ti hněvné ostí, co se v srdci hostí, rtíkem skosím. Takli nestane se, zlá se bouře snese, všecko spere, 308 že se za rok ani k tvému naříkání neprobere. Hojže, Pávko, tedy, prosím naposledy, dej mi ruku, chlapče láskochorý, povyjasni zory – Pávko, kuku! 309