Hrone, milý Hrone!

Hrone, milý Hrone!
Kdybys vínečkem se vlnil, ty můj Hrone milý! ty krvavým, brate černý, zlatičkým, ty bílý, jaj, to bych si číši zrobil jak v salaši dížka, pěknou jak ta makovice, co má hore vížka. A nabral bych číši krve, kde se prvý hlaví, podal bych ji roztroušené Slovači na zdraví, podal bych ji neboráctvu, kterým všecko zhrzí, co má srdce plno žalu, oči plné slzí. Veru by to rozohnilo duši jeho chorú, do rukou by síla stoupla, oheň do pozoru; pak by se těm zbojným lidem hřešiť znevidělo, až by Slovák hlavu zvednul a zamračil čelo.- 126 A nabral bych číši zlata, kde se hlaví druhý, poléval bych celou Slovač sedmibarvou duhy; kde teď jenom živá skála, hned – se stéblem v sporu – zlaté klasy vyrostly by od kořene k horu. – A nabral bych obojího číše do jediné, moc a hojnosť dal bych v jednom Slovensku, jež hyne; pak by se to ligotalo po celičkém světu, jak na pustě drobný písek slunka při zánětu. Pak by se to ligotalo jak zornička z rána, jak z obloku světového oko nebes pána; všecko by se usmívalo, co teď v slzách tone – ó proč vínem neproudíš se, Hrone, milí Hrone! 127