Hrone, milý Hrone!
Kdybys vínečkem se vlnil,
ty můj Hrone milý!
ty krvavým, brate černý,
zlatičkým, ty bílý,
jaj, to bych si číši zrobil
jak v salaši dížka,
pěknou jak ta makovice,
co má hore vížka.
A nabral bych číši krve,
kde se prvý hlaví,
podal bych ji roztroušené
Slovači na zdraví,
podal bych ji neboráctvu,
kterým všecko zhrzí,
co má srdce plno žalu,
oči plné slzí.
Veru by to rozohnilo
duši jeho chorú,
do rukou by síla stoupla,
oheň do pozoru;
pak by se těm zbojným lidem
hřešiť znevidělo,
až by Slovák hlavu zvednul
a zamračil čelo.-
126
A nabral bych číši zlata,
kde se hlaví druhý,
poléval bych celou Slovač
sedmibarvou duhy;
kde teď jenom živá skála,
hned – se stéblem v sporu –
zlaté klasy vyrostly by
od kořene k horu. –
A nabral bych obojího
číše do jediné,
moc a hojnosť dal bych v jednom
Slovensku, jež hyne;
pak by se to ligotalo
po celičkém světu,
jak na pustě drobný písek
slunka při zánětu.
Pak by se to ligotalo
jak zornička z rána,
jak z obloku světového
oko nebes pána;
všecko by se usmívalo,
co teď v slzách tone –
ó proč vínem neproudíš se,
Hrone, milí Hrone!
127