Jindy a nyní.

Jindy a nyní.
Smutno na Slovensku, veselo bývalo, každičké kvítenko zpěvánky dýchalo, a každičký ptáčík zpíval samou vůni, a to vše zapadlo, jako kámen v tůni. Oj, ty živá kráso, kam jsi se poděla, co jsi na kriváňském stolčíku seděla, co jsi zlatohlavem ovíjela hory překrásno za bílé i večerní zory. Ach, všecko jináče, kvítečka povadla: jedna srdce chorá a druhá odpadla, drobní ptáčikové vůní nešveholí... Slovač ochořela, srdénko ji bolí. A ta živá krása do Kriváně klesla, že máť krev sokolí v rod havran přenesla, proto neprostírá zlatý závoj kolem, že syn vrahům slouží za oteckým stolem. Bože, ó můj bože, kdože to napraví, kdo Slovensku smyje skvrny šedé hlavy? kdo napojí slávou jeho srdce smedné, kdo je na královský stolec zase zvedne? – 52 Jaj, to hovor planý, na koho čekati, když každému mžikem storáz umírati? Tomu nepomůže mocná ruka boží, kdo za svoji matku život nepoloží. A kdo v poctivosti Slovač nechce znáti, lépe jemu, jestli v kámen se obrátí, a kdo nechce býti na pomoci zplna, líp, když zachvátí ho krevných časů vlna. 53