Co pro Slováka.

Co pro Slováka.
Ach táto, tatuško, cože vám kdo zrobil, že jste se tak kruto v srdci roztažobil? Byly to myšlénky letící kol hlavy, či byli krkavci, či byly černavy? Ach synku, synečku, žal mně zašel krutý, jak by hrad oravský k prsu byl sesutý. Srdce do polovic trápením zapadlo, od polovic divnou lítostí uvadlo. Na pravo, na levo, na vše světa strany, slovenské sirotě svět je začítaný. 143 Nikde jí radosti od samé bědnosti, nikdy síly dosti od samé chorosti. Už se mi nevláde ruka ani noha, ba už se hotujem do věčného boha. Aj, což ti necháme? nic, ani července, jen ten modlitebník po zlaté maměnce. Chýšečku nemáme, jenom tam na lubu malou kolibičku bez došků a srubu. Však tobě necháme buď že vatrál ťažký nebo tu paličku, ale bez valašky. Tou se braň, synečku, až tě nouze chytí, tou si k spánku hledej cestu do vyskytí. 144 Také ti necháme, čeho věru třeba, krpanou sujdačku na otulce chleba. A necháme taky k velikému daru polámané gajdy, rozpuklou fujaru. Zanecháme dále čerpáček bezedný, sprav, bys vody načřel, až že budeš smedný. A necháme ještě hlavnici z rohoží, abys pěkně ležel v té kolibě boží! – – „Ej táto, tatuško, těžko vám nepadni, pokud na Slovensku šuhajcové ladní. Co nechať hodláte, není pro Slováka, však mu srdce roste na zlatého ptáka. 145 Však mu pěkně rostou křídélce do pola, a pohled se jásá jako u sokola. Už křídélce tuží, už se povzlet zmáhá, už jedna peroutka druhou v kříž přesáhá. A já sokol zlatý na křídla se chytnu, vysoko nad Kriváň do nebe vylítnu. A sokolí pochvat zornice rozpálí; obezřím se kolem, obezřím se v dáli. A když rozhlédnu se, zavolám do světa: Kněžno Nitro, kde jsi? či po tobě veta?! Mysl sokolova křídel neověsí, a já budu zpívať pěknými slovesy: 146 „Kdeže jsi ty, kdeže? kdo tě, kněžno, střeže? kdo hlavěnku bije? srdelénko řeže? Kdože tebe skrývá, holuběnko sivá? proč z temnice tvojí zpěv se neozývá? Proč ti nepohody? nerobilas škody, vždyť jsi nezkalila za krůpějku vody!“ Jestli se neozve milučkými slovy, dám jí na vědění po tom větříkovi. Když ji nevyduchá, dál sokolík sletí přes vodnaté pouště, přes písková setí. Tam se sokolíček v kralovčíka zrobím, bílou kurtku ryzým zlatem přiozdobím. 147 Plavně letět budu na sluncovém koni, že vrahů myšlenky víc mne nedohoní. A kdy by, jak chtěly, křídla rozepjaly, přece budou vždycky stotisíc mil vzdálí. Nezůstane Nitra na dále mi kleta, i kdybych měl pro ni až na konec světa. Budu hledať milou po celičkém světu, v každé kapce rosy, v každém outlém květu. Budu já ji hledať za noci i v zoře, a kdybych měl jechať ku skleněné hoře. A nechť zlatulenkou stohlavý drak stráží, věru se s ním pustí šuhaj od Pováží. 148 Nechť on po mně z dálky buzogánem hází, po týl jej do země vrazím na tři razy. Pěkně jsem narostl, tož se bojím málo, nechť by z hlavy každé sta ohňů blkalo. Urubám mu jednu, dvě, tři – do tisíce, nebude šarkánů na Slovensku více. Eja! než se jaro do pola obkrútí, vezmu Nitru na kůň v pěkném obejmutí: „Přimiluj se, drahá, ke mně levou stranou, ať tě za košilku boskám vyšívanou. Pojdže mi sem, pojdže, než tatošík skočí, než uhořím po pás od těch sivých očí. 149 Přiviň se k hrdélci, proletíme kraje, nasypeme štěstí na břehy Dunaje! – Nasypeme štěstí na ty horské paty, na Královské hole – na celé Karpaty. – Tož, táto, tatuško, těžko vám nepadni, pokud na Slovensku tací chlapci ladní.“ 150