Co pro Slováka.
Ach táto, tatuško,
cože vám kdo zrobil,
že jste se tak kruto
v srdci roztažobil?
Byly to myšlénky
letící kol hlavy,
či byli krkavci,
či byly černavy?
Ach synku, synečku,
žal mně zašel krutý,
jak by hrad oravský
k prsu byl sesutý.
Srdce do polovic
trápením zapadlo,
od polovic divnou
lítostí uvadlo.
Na pravo, na levo,
na vše světa strany,
slovenské sirotě
svět je začítaný.
143
Nikde jí radosti
od samé bědnosti,
nikdy síly dosti
od samé chorosti.
Už se mi nevláde
ruka ani noha,
ba už se hotujem
do věčného boha.
Aj, což ti necháme?
nic, ani července,
jen ten modlitebník
po zlaté maměnce.
Chýšečku nemáme,
jenom tam na lubu
malou kolibičku
bez došků a srubu.
Však tobě necháme
buď že vatrál ťažký
nebo tu paličku,
ale bez valašky.
Tou se braň, synečku,
až tě nouze chytí,
tou si k spánku hledej
cestu do vyskytí.
144
Také ti necháme,
čeho věru třeba,
krpanou sujdačku
na otulce chleba.
A necháme taky
k velikému daru
polámané gajdy,
rozpuklou fujaru.
Zanecháme dále
čerpáček bezedný,
sprav, bys vody načřel,
až že budeš smedný.
A necháme ještě
hlavnici z rohoží,
abys pěkně ležel
v té kolibě boží! – –
„Ej táto, tatuško,
těžko vám nepadni,
pokud na Slovensku
šuhajcové ladní.
Co nechať hodláte,
není pro Slováka,
však mu srdce roste
na zlatého ptáka.
145
Však mu pěkně rostou
křídélce do pola,
a pohled se jásá
jako u sokola.
Už křídélce tuží,
už se povzlet zmáhá,
už jedna peroutka
druhou v kříž přesáhá.
A já sokol zlatý
na křídla se chytnu,
vysoko nad Kriváň
do nebe vylítnu.
A sokolí pochvat
zornice rozpálí;
obezřím se kolem,
obezřím se v dáli.
A když rozhlédnu se,
zavolám do světa:
Kněžno Nitro, kde jsi?
či po tobě veta?!
Mysl sokolova
křídel neověsí,
a já budu zpívať
pěknými slovesy:
146
„Kdeže jsi ty, kdeže?
kdo tě, kněžno, střeže?
kdo hlavěnku bije?
srdelénko řeže?
Kdože tebe skrývá,
holuběnko sivá?
proč z temnice tvojí
zpěv se neozývá?
Proč ti nepohody?
nerobilas škody,
vždyť jsi nezkalila
za krůpějku vody!“
Jestli se neozve
milučkými slovy,
dám jí na vědění
po tom větříkovi.
Když ji nevyduchá,
dál sokolík sletí
přes vodnaté pouště,
přes písková setí.
Tam se sokolíček
v kralovčíka zrobím,
bílou kurtku ryzým
zlatem přiozdobím.
147
Plavně letět budu
na sluncovém koni,
že vrahů myšlenky
víc mne nedohoní.
A kdy by, jak chtěly,
křídla rozepjaly,
přece budou vždycky
stotisíc mil vzdálí.
Nezůstane Nitra
na dále mi kleta,
i kdybych měl pro ni
až na konec světa.
Budu hledať milou
po celičkém světu,
v každé kapce rosy,
v každém outlém květu.
Budu já ji hledať
za noci i v zoře,
a kdybych měl jechať
ku skleněné hoře.
A nechť zlatulenkou
stohlavý drak stráží,
věru se s ním pustí
šuhaj od Pováží.
148
Nechť on po mně z dálky
buzogánem hází,
po týl jej do země
vrazím na tři razy.
Pěkně jsem narostl,
tož se bojím málo,
nechť by z hlavy každé
sta ohňů blkalo.
Urubám mu jednu,
dvě, tři – do tisíce,
nebude šarkánů
na Slovensku více.
Eja! než se jaro
do pola obkrútí,
vezmu Nitru na kůň
v pěkném obejmutí:
„Přimiluj se, drahá,
ke mně levou stranou,
ať tě za košilku
boskám vyšívanou.
Pojdže mi sem, pojdže,
než tatošík skočí,
než uhořím po pás
od těch sivých očí.
149
Přiviň se k hrdélci,
proletíme kraje,
nasypeme štěstí
na břehy Dunaje! –
Nasypeme štěstí
na ty horské paty,
na Královské hole –
na celé Karpaty. –
Tož, táto, tatuško,
těžko vám nepadni,
pokud na Slovensku
tací chlapci ladní.“
150