Věrný horal.
Třebas já byl hrad veliký,
mamka malá chatka,
přece bude moje milá,
milučičká matka;
ona lipkou plnokvětou,
já té lipky snítka:
už mne od ní neodloučí
ani vrahů plitka.
A nechť já jsem na Tokaji
síla hroznorodá
a mamonka po deštíku
na kolejce voda,
nesmí mně ji zlatulenkou
ani pánbůh s neba
udeřiti v sivou hlávku
údrobečkem chleba.
Třebas tatík vrbný proutek
nebo rákos v řece
a já hlaný dub na šporci –
on mi taťkem přece;
a kdyby mu krutí vrazi
hlavu chtěli bráti,
dám jim svoji, nemožno-li
jejich hrudí skláti!
78
Nechť já slunko na blankytě,
on jen uhlík v peci,
přec mu, chceli, v podnož dáme
skvost horoucích plecí.
Nechť já sokol s ostruhami,
tatík vrabík bosý,
nesmí pérce zcuchati mu
ani perla rosy.
Třebas já byl jako měsíc
bez laty a chyby
a můj bratr malučičkým
penízečkem z ryby:
přec s duškami srostlí budem
jak cimbuří týnce,
jak podvojná jaderčata
v jedné škořepince. –
Nechať rájem celá země
od pomoří k moři
a Slovensko kaménečkem,
co se v Hronci noří:
nechci ráje, nevyměním
jednu za ně hrudku,
kde můj otčík mozolivě
vystavěl si budku.
Nedám za svět za daleký
naše chudé pláně,
i kdyby mně za to dali
ty zvoleňské báně.
Nechci já jich, nechci zámků,
79
dvorů, luk ni polí,
milejší mi volný hlalol
s Tater pyšných holí.
Nechci, nechť by do jizbičky
do truhlic i suna
zlata skvost mně nanosila
dužotělná Runa,
nechť by i ta zemná paní
na písčitá lada
všecky všudy dary snesla,
co má od Kovlada.
Nic za Slovač nevyměním,
a já půjdu k seči,
za nejmenší, nejskrovnější
slůvko její řeči...
kdyby nebe líškalo se:
„Králem buď, kde koli!“
přece nechci, přece budu,
synem rodných holí!
80