Jaro.
Dalo nebe sličné zemi
na záručno kvítí,
vzkázalo jí: Svěřenice,
chcešli za mne jíti?
Chcešli jíti, uchystej se,
chci ti dary snésti.
A zem kvítím šeptla: Přijdi,
zdroji mého štěstí!
A rozkazem nebe ruče
obláčkové vstali,
zlatem řízy obroubené
níž se kolébaly:
„Zemi, krásná oddanice,
v dar ti perly nesem,
na šáteček květovaný
dolů ti je třesem!
Přiozdob se, milučičká,
krásno bude všecko,
dnes tvůj milý oděje se
v belasí oplecko;
za obraňku vezme zlatý
opas Oriona,
řetízky jsou ryzé zlato,
z diamantu spona!
255
Kuřátek dal kytku svěží
za širáček v stužku,
by potěšil očka tvoje,
srděnko i dušku;
již přichystal vozík zlatý,
by ho dolů nosil,
by tě, letná holubice,
na svůj chlebík prosil.“
Čile země zdobila se –
do havraních vlasů
hejno vábných stužek vzala
pestrou na okrasu,
cifrovanou šněrovačku,
z kmentu košiličku,
a štěstí ji nadýchalo
jemné růže k líčku.
Kabaničku květovanou
na raménka vzala,
jahodek si hrstku plnou
k pasu přivázala,
květnou partou ověnčila
temeno své hlavy –
ústečka ji opivonil
slunka líbek hravý.
Měsíček jí hebké nitky
na stříbrném krosnu
utkal nejen na košilku,
ale také do snu,
256
a ta píle drbných hvězdic! –
ono množství žhounků
naměřilo na sta pídí
ohnivých kalounků.
A za rána před zořičkou,
v ptactva snivém zvuku,
podalo již nebe zemi
při sobáši ruku;
jasné slzy od radosti
slíbalo jí v oku,
a slunéčko podalo jim
párík prstenčoků.
Jaj, cože ten slavík tamo
při Dunaji tluče?
No, že si ti v uzardění
padli do náruče!
A co zpívá prostomile
ptactvo rannou chvílí?
Že se oba v celování
stokrát oblapili!
257