Mořské oko.
Stojí hory nad hlubokým stavem,
v nich jen poraněný orel prodlí,
jak ta pověsť letší krajů šerem,
co s žulovým Mnichem nad jezerem
za naši i vaši svobodu se modlí.
Jako pažiť kypře zelenavá
mile hladina se leskne stavu,
a jen horský větřík, když se šeří,
až položí znaven v doubravině hlavu.
Na dně toho plesa odpočívá
práva bojovníků chrabrá četa;
bylť jim druhdy požár u Kostnice
děsným sálaním svým osmah’ líce,
jasně za to cesty do všech úhlů světa.
Střehla zrada mysli jich i kroky,
na Turníchturních se hadem v kotouč svila,
a kde otevřena mořským okem
skalná víčka, zastihla je skokem,
až se zřítelnice rudě zakalila.
241
Porubáni! – A ta bolesť česká
oblekla se v Mnicha poustevníka;
nemá více meč ni pažléř břitký,
nad zhynulé síly truchlí zbytky;
však ta rakev hrdin nemá posud víka.
Nejsou mrtvi, jsoutě jenom skryti,
ždají toužně Slávy zavolání,
a když hněvný Perun tříští horu,
zbraně přiostřují v rozhovoru
k zdárnějšímu bohdá pro svobodu klání.
Ostří tuleje a kují hroty,
o pavezy zkouší pádné meče,
pějí: Kdo jste bojovníci boží,
silte páže, útrapy se množí,
lež se světem v zlatohlavu s žezlem vleče.
V Tater úkrytě se tužte k boji
sesterských dvou větví ku posile,
v jeden kmen by srostly teplou krví,
věhlas v čelo seď, jas pod obrví,
a změnily v purpur huňku trpké chvíle.
V noci pak, kdy z mraků vybaví se
vyprahlé to slunce, snivá luna,
z hladiny v raz stoupá četa svěží,
na stráž rozstaví se na pobřeží,
a za rána zas ji pojme tůna.
242
A když poslední se chystá dolů,
„Ještě čas tu není!“ bolně zvolá,
„ještě nejsou mysli v jedno slity,
posud příkry jsou, jak Tater štíty,
ach, snad zejtra!“ – A hlaď zase hola. –
243