Vedla mne matička
z Bánovců k Machnáči.
Pojdi, duško moje,
vzhůru slunko kráčí.
Nekráčí, ba letí,
hned bude sedati,
jaj, a musím tobě
s pánembohem dáti.
Dala, zaplakala,
křížkem znamenala:
„Pánbůh tě opatruj,
Slovačino malá!
Na mamku, co v chudé
chovala tě pleně,
vzpomínej jak ona
storáz každodenně! _“
Dolů vrátila se, –
ach, mne srdce bolí;
to již konec štěstí,
počátek nevolí.
Jaj, tam ubírá se,
již se neobrátí,
jak ta holubice,
když se v oblak tratí.
Ach ty Bože milý,
a já na temeni,
v dálku se obzírám –
v dálce domov není!
Jedno tamo dole
okolo Trenčína
zlatá, zlatulinká
moje domovina.
Ach, ty milý bože,
na šporci Machnáče
jsem jak na javoru
žalobnivé ptáče!
Ptáče za deštiva
pod listem se kryje,
mne však nekrytého
slzný žal ulije.
Ulije, odnese,
pomoci mi není,
ach, kdože tě našel,
loučení, loučení!
Ach kdo tebe našel,
pěšino k cizině,
ten nebyl chovaný
na slovenském klíně.
Machnáči, Machnáči,
nebeř na se kapí,
pokud moje oko
k domovině kvapí.
Nebeř hůňku na se,
ani širák šedý,
abych rodnou chýšku
viděl naposledy.
Nemrač se a nermuť,
zjasni se, Machnáči,
sic se ulijeme
oba v jednom pláči.