Ve chaloupce v borku,
v každém očku zorku,
vyrůstala sladce
do chudoby matce.
Hoj, už v lesní hloubku
svítá nad chaloupku,
nad chaloupku svítá –
matka hocha vítá.
„Což mi srdce v těle
pro vás tluče vřele,
do chaloupky vaší
věrnou lásku vnáší!
Komuž poupě zlaté,
komuž dochováte?
Dávno srdci sloužím,
dávno po něm toužím:
zatluče-li pro mě,
zkvete-li v mém domě,
v bílém ještě stáří
srdce vám rozjaří,
radostí obdaří!“
Doufá máti, věří,
ale jinak dceři –
v hruď to bodá hlohem:
„Vrať se s pánem Bohem!“
Kterak jíti zpátky
od miloučké chatky!
Na skalinu sednul,
do vodičky shlédnul:
„Mrtva jsi, vodičko,
jako mé srdíčko,
mrtva jsi a tmava
jako moje hlava,
ale co to hebce
zní ti ve kolébce?“
„„Nenaříkej, hochu,
ke mně sestup trochu,
pojď, ó sestup ke mně
s ledové té země!
Dám ti zámek skvoucí,
dám ti srdce vroucí,
ňadro nevadnoucí.
A když bude z rána
slunko k nám se shýbať,
bude tebe líbať
žínka – vodní panna!““
Slyš, jak voda vzlyká!
Škoda jinošíka:
rozhoupla se v kole,
objala ho dole...
Hlucho, pusto v lese –
tichá skála, tichá,
z hlubin jen to vzdýchá,
voda jen se třese...
Chvátá máti, chvátá:
„Bože, jaká ztráta!“
Slovo zmírá ve rtu,
děvče plno žertů...
„Bohdejž, bídné dítě,
kletba pokoří tě!
Čekej na souvrati,
než se hoch ti vrátí,
odpuštění dá ti!“
Zazněl povzdech – z půdy
kvítek vzrostl chudý.
A tak slzy rosil,
jak by matku prosil...
A když vykvet' sladce,
puklo srdce matce.
„Čekanko z rozcestí!
trhám tě pro štěstí,
abys mně milého popřála,
kteréhos nadarmo čekala!
Za ňadry dechem svým
štědře tě napojím:
bude-li květ z tebe vylouzen,
jesť mně můj rozmilý usouzen!“