Čekanka.

Čekanka. (Pověsť.)
Ve chaloupce v borku, v každém očku zorku, vyrůstala sladce do chudoby matce. Hoj, už v lesní hloubku svítá nad chaloupku, nad chaloupku svítá – matka hocha vítá. „Což mi srdce v těle pro vás tluče vřele, do chaloupky vaší věrnou lásku vnáší! Komuž poupě zlatézlaté, komuž dochováte? Dávno srdci sloužím, dávno po něm toužím: zatluče-li pro mě, zkvete-li v mém domě, v bílém ještě stáří srdce vám rozjaří, radostí obdaří!“ Doufá máti, věří, ale jinak dceři – 54 v hruď to bodá hlohem: „Vrať se s pánem Bohem!“ Kterak jíti zpátky od miloučké chatky! Na skalinu sednul, do vodičky shlédnul: „Mrtva jsi, vodičko, jako mé srdíčko, mrtva jsi a tmava jako moje hlava, ale co to hebce zní ti ve kolébce?“ „„Nenaříkej, hochu, ke mně sestup trochu, pojď, ó sestup ke mně s ledové té země! Dám ti zámek skvoucí, dám ti srdce vroucí, ňadro nevadnoucí. A když bude z rána slunko k nám se shýbať, bude tebe líbať žínka – vodní panna!““ Slyš, jak voda vzlyká! Škoda jinošíka: rozhoupla se v kole, objala ho dole... 55 Hlucho, pusto v lese – tichá skála, tichá, z hlubin jen to vzdýchá, voda jen se třese... Chvátá máti, chvátá: „Bože, jaká ztráta!“ Slovo zmírá ve rtu, děvče plno žertů... „Bohdejž, bídné dítě, kletba pokoří tě! Čekej na souvrati, než se hoch ti vrátí, odpuštění dá ti!“ Zazněl povzdech – z půdy kvítek vzrostl chudý. A tak slzy rosil, jak by matku prosil... A když vykvet' sladce, puklo srdce matce. ***
„Čekanko z rozcestí! trhám tě pro štěstí, abys mně milého popřála, kteréhos nadarmo čekala! Za ňadry dechem svým štědře tě napojím: bude-li květ z tebe vylouzen, jesť mně můj rozmilý usouzen!“ 56