Husita.

Husita.
Leží starý vůdce na skalnaté stráni, vzpomíná a touží v hrobě bez ustání. Vzpomíná i touží – ó jak sladký pocit! vidí opět žínku – vůdce ze sna procit’... Objímá ho vroucně, odepíná zbroje – hoj, což kolem jásá družina mu z boje! hoj, jak zvoní šavle, hoj, jak hučí pušky: milo bojovníku prodlíť u ženušky. Zavřel vůdce oči – ticho v pusté stráni; vzpomíná zas, touží v hrobě bez ustání. Vzpomíná i touží – ó jak libý pocit! 57 vidí švarnou bitku: opět vůdce procit’... Pod ním koník hbitý, kolem chrabří mládci! oj, jesť utíkati Zikmundovi zrádci! Oj, sám pyšný legát rve si šedou bradu, s hlavou zkrvavělou letí ku západu... Zavřel vůdce oči – smutno v horské stráni; vzpomíná zas, touží v hrobě bez ustání. Vzpomíná i touží – ó jak teskný pocit! vidí Horu Bílou – v slzách vůdce procit’... Po dědinách spustlých, kam pohledne, všudy oblak šedý krouží, oheň žene rudý. Neozve se písní země více drahá, netepe juž Tábor úhlavního vraha. 58 Na zmučené hlavy bojí se jen zříti: „Ó by vstáti mohli staří Táboriti!“ Zavřel vůdce oči, divné sny ho rmoutí, však netouží více v hrobě procitnouti... 59