Stará myslivna.

Stará myslivna.
Tak lehko, lehoučko, tak zpěvno po lese, již slunko vysoko nad svými horami – hle, laňka bázlivá jak prchá, chvěje se: ó počkej, bláhová, vždyť nejsem neznámý! Oj, v hloubi zelené ta stará myslivna jak sešla, chudinka, jak hlavu přiklání! Ach, tak mi připadá dnes smutna, podivna, že cítím loučení v tom našem shledání! Jak často upíral jsem k tobě, stařenko, ach, kdysi před lety své oči toužebně! A což když hlavička tam vklouzla v okénko, a pohled líbezný mne vzýval prosebně! Ó sladké, spanilé, ó drahé objetí! A lesník stařeček, ten číhá ve křoví, a děti překvapiť, jich štěstí viděti: co v srdci hýbá se, ach, kdož to vypoví! Jen slzí po tichu, snad luzně vzpomíná... Ach, jako vzpomínám dnes já tu, myslivno!... Ó vidím opět ji – jak ručky rozpíná, jak zří mi v ústrety tak snivě, podivno! 22 Ó prchni s očí mých, ty sličný přelude! vždyť jenom vzpomínky tě tlačí do zraku – však ona nikdy víc mne vítať nebude; již dávno usnula na tvrdém povlaku... I lesník zdřimnul si; jen stará myslivna tu prázdná, vymřelá svou hlavu přiklání. Ach, tak mi připadá dnes smutna, podivna, že cítím loučení v tom našem shledání! A teskno, tesknoučko i ticho po lese... Již slunko vysoko nad svými horami – hle, stará myslivna, jak vzlyká, chvěje se: ó tuší stařenka, že nejsem neznámý!... 23