Hory.

Hory.
Ty chaloupko má nízká tam v tichém ústraní, ó jak mi srdce výská: ó milé shledání! Můj borku tichý za chatou, juž hostinu stroj bohatou a zanech dumání! Hoj, co ty skály sličné dnes jasný vzaly šat? Ó hory nebetyčné, mě vítáte-li snad?... Tu stojí v lepém půlkruhu jak sbor udatných soudruhů, jak živá stráž i hrad! A pod nimi se míhá hle, víska ze sadů: ji vršek z předu zdvíhá a spouští do zadu; ji slunko hladí po líčku – ó hleďme na tu vesničku, co v ní je pokladů! 7 Ej, ze všad vlídné oči mi hledí v ústrety; a kamo noha kročí, v chýž palác zakletý, ba palác ne, spíš ráje kus! Ó hleď kamkoli, slyš a zkus: vše jako před lety! Jak před lety! Tak skvostná zde něha všeliká, že touha přeradostná až do žil proniká: ó v našich horách jistě kdys Bůh stvořil první zvuk a rys, prvního slavíka! Zde jistě prvně v chmuru vjel mocný boží hlas, jenž nebe pozved’ vzhůru a skryl je v modrojas! Však zželelo se hor mu snad, že pokynul, by nazpět pad’ kus jeho nebe zas?... Ó hory, drahé hory, jen pryč juž hněv a svár a pozor na závory: zas ostřížů tu pár... Hoj, nechať pak se pokusí: vás nerozklají na kusy, dřív zlomí zob i spár! 8