Zda světničku kdy spatřím svou?

Rudolf Pokorný

Zda světničku kdy spatřím svou?
Slyš bouři děl a rachot pušek, zas bitva zuří zběsilá! Brat skalám klesá do podušek a poslední vzdech vysýlá... Vy zovete to svatou válkou, co pánům v teple sotva hrou – – Ach, tiché práci vyrván dálkou, zda světničku kdy spatřím svou? Tam za horami na mne čeká: „Kam ulet’ pták můj zpěvavý? Och, srdce se mi o něj leká, že sotva zpět se dostaví!“ Ó netuž po mně, milá družko, ó nebuď v srdci touhu zlou! Což vzpomínám, kdy lehám v lůžko, zda světničku kdy spatřím svou! Oj, podivné mám lůžko nyní na mechem krytém skalisku! Strom přikrývá mne, křoví stíní a moře hučí na blízku. 132 Však sotva v oči sen mi klesá a rodné nivy k sobě zvou, slyš: „Nepřítel!“ stráž volá z lesa – zda světničku kdy spatřím svou? Hoj, směle, bratři, vzhůru čela: Čech neumí se v boji třásť! Ha, běda! v prsou tkví mi střela: nuž, pozdravte mi drahou vlasť! Ó zanechte mne – k čemu vzdechu? Však vyřiďte, – juž ústa mrou – že do posledního jsem dechu ach, na světničku myslil svou! 133