Zda světničku kdy spatřím svou?
Slyš bouři děl a rachot pušek,
zas bitva zuří zběsilá!
Brat skalám klesá do podušek
a poslední vzdech vysýlá...
Vy zovete to svatou válkou,
co pánům v teple sotva hrou – –
Ach, tiché práci vyrván dálkou,
zda světničku kdy spatřím svou?
Tam za horami na mne čeká:
„Kam ulet’ pták můj zpěvavý?
Och, srdce se mi o něj leká,
že sotva zpět se dostaví!“
Ó netuž po mně, milá družko,
ó nebuď v srdci touhu zlou!
Což vzpomínám, kdy lehám v lůžko,
zda světničku kdy spatřím svou!
Oj, podivné mám lůžko nyní
na mechem krytém skalisku!
Strom přikrývá mne, křoví stíní
a moře hučí na blízku.
132
Však sotva v oči sen mi klesá
a rodné nivy k sobě zvou,
slyš: „Nepřítel!“ stráž volá z lesa –
zda světničku kdy spatřím svou?
Hoj, směle, bratři, vzhůru čela:
Čech neumí se v boji třásť!
Ha, běda! v prsou tkví mi střela:
nuž, pozdravte mi drahou vlasť!
Ó zanechte mne – k čemu vzdechu?
Však vyřiďte, – juž ústa mrou –
že do posledního jsem dechu
ach, na světničku myslil svou!
133