NA HORÁCH.
[3]
Hejže, lide český!...
Hejže, lide český,
tak jsem zase tvůj –
jen se mi juž, drahý,
jen se vzpamatuj!
Dopěj píseň slavičí,
ať tvou sílu neničí:
ráznou zanotuj!
Máš ty, lide český,
ústa samou růž,
leč kdy cizák v zemizemi,
ať si zrudnou juž!
Oj, jsi dosud Husův lid,
nečestno ti doma být
jenom za podruž!
Máš ty, lide český,
srdce holubí,
ale vrah kdy v zemi,
hahoj, na sruby!
A co umí český cep,
věru, že tím hluch a slep
vrah se nechlubí!
[5]
Máš ty, lide český,
hlavu ze žuly:
nuž, ať čelí mužně
proti zlovůli!
Tlačí-li se v chýž jí vrah,
neopustiž rodný práhpráh,
leda vejpůli!
Hejže, lide český,
tak jsem zase tvůj –
jen se mi juž, drahý,
jen se vzpamatuj!
Pryč to srdce holubí:
hahoj, lide, na sruby,
ráznou zanotuj!
6
Hory.
Ty chaloupko má nízká
tam v tichém ústraní,
ó jak mi srdce výská:
ó milé shledání!
Můj borku tichý za chatou,
juž hostinu stroj bohatou
a zanech dumání!
Hoj, co ty skály sličné
dnes jasný vzaly šat?
Ó hory nebetyčné,
mě vítáte-li snad?...
Tu stojí v lepém půlkruhu
jak sbor udatných soudruhů,
jak živá stráž i hrad!
A pod nimi se míhá
hle, víska ze sadů:
ji vršek z předu zdvíhá
a spouští do zadu;
ji slunko hladí po líčku –
ó hleďme na tu vesničku,
co v ní je pokladů!
7
Ej, ze všad vlídné oči
mi hledí v ústrety;
a kamo noha kročí,
v chýž palác zakletý,
ba palác ne, spíš ráje kus!
Ó hleď kamkoli, slyš a zkus:
vše jako před lety!
Jak před lety! Tak skvostná
zde něha všeliká,
že touha přeradostná
až do žil proniká:
ó v našich horách jistě kdys
Bůh stvořil první zvuk a rys,
prvního slavíka!
Zde jistě prvně v chmuru
vjel mocný boží hlas,
jenž nebe pozved’ vzhůru
a skryl je v modrojas!
Však zželelo se hor mu snad,
že pokynul, by nazpět pad’
kus jeho nebe zas?...
Ó hory, drahé hory,
jen pryč juž hněv a svár
a pozor na závory:
zas ostřížů tu pár...
Hoj, nechať pak se pokusí:
vás nerozklají na kusy,
dřív zlomí zob i spár!
8
Mysliveček.
Ba našeho myslivečka
všecko zná juž okolí!
Za kloboučkem stále nosí
pěkné péro sokolí;
pod ním plno kadeří,
a z těch očí dívce v nitro
střely pouští tajně, chytro,
ani neměří!
S ramena mu puška visí,
břitký tesák po straně;
a ten má ty naše hory
ve správě a v ochraně.
Cizoty v nich nestrpí –
pohne-li se ruka bodrá,
utíká juž, bledne – modrámodrá,
cizák do chrpy.
Zavýskne si mysliveček,
bujně sobě poskočí,
a hned rozkoš rozletí se
do kola mu od očí.
9
Zadupe si hupky, hop,
otočí se s panímámou,
že se pohne touhou samou
podlaha i strop!
Závidí mu švarní hoši,
dívčí přízeň závidí,
ale ten náš mysliveček
jako když jich nevidí.
Směje se a dobývá –
panence jde hlava kolem,
a co květů v srdci holém –
jen se usmívá!
Hoj, našeho myslivečka
všecko zná juž okolí!
Za kloboučkem stále nosí
pěkné péro sokolí.
Však jen tleskne – divná věc! –
a hned od nás vzácní páni
utíkají bez vyzvání
zpátky do Němec...
Hoj, ty švarný myslivečku,
ukaž ty nám ještě víc:
jak bychom si narobili
z Blaníků svých – Domažlic!
Jak bychom si z holubů
nadělali sokolíků
a do vrahů, odpadlíků
hřměli ze srubů!
10
Horská chasa.
Hej, ta naše horská chasa,
zakletá je v tělo krása,
zázračný je květ!
A když hasá, a když jásá,
v zvonek každý ret,
nohy v let.
Oj, ten horský orlík sivý
není hladký, není snivý
jako hejsek z měst:
v prsou dlí mu Parom divý,
v zpěvu síla jest,
a což pěsť!
Však ta dívka pohoračka
také není panská hračka:
ohnivou má krev,
oči z jisker, ale z ptáčka
sladkotužný zpěv –
divný zjev!
Neuzavřel naše hory
starý pán Bůh na závory
jako skalní hrad,
11
ale dbal, by nebyl chorý
za to horal brat –
dal mu mlat!
A ty páže a ty mlaty
dobře poznal vrah juž klatý,
neprodléval víc:
ukázal jim chutě paty,
jak mu vyšly vstříc
z Domažlic.
Och, těch mlatů a těch páží
zdali dnes nám nezpřeráží
vzteklý dav?
Běda! naše česká stráži:
příval drtí stav –
ďas to sprav!
Proto dal ti Parom blesky,
aby složils, lide český,
ruce mrtvě v klín?
Abys hleděl, jak se hezky
valí tobě Rýn
do krajin?
Proto jazyk máš tak zvučný,
aby ztuhnul, kdy ti zručný
lupič v zemi již?
Hoj, můj lide, v tanec hlučný!
Nedej vrahu v chýž:
zahyň spíš!
12
Horalova modlitba.
Ó Bože můj, ty hory znáš a víš,
že s nimi horal samý má jen kříž!
Jak často ukrvácí tvrdou dlaň,
než vytluče z té skály novou bídu:
ach, pohleď, pane, pohleď k svému lidu,
mé hory, drahé české hory chraň!
Ó těším se, až síla umdlí má,
že spatřím tvář tvou svýma očima!
Že za to, co jsem zkusil, řekneš: „Vstaň!
a mějž, co třeba k věčnému ti klidu!“
Nuž, zvolám, pohleď, pohleď k svému lidu,
mé hory, drahé české hory chraň!
A jak se dolů pán Bůh usměje,
hned holé skály lesík přikreje,
hned žírnou půdou obživí se pláň...
Ó jenom až já k trůnu jeho přijdu! –
Ach, pohleď, pane, pohleď k svému lidu,
mé hory, drahé české hory chraň!
13
Drotařík.
Viděl jsem drotara na horách,
jak často se po kraji vídá:
báťou mu slovenská poroba
a maměnkou trenčanská bída...
Až půjdeš okolo,
u nás se stav:
dobře nám, drotare,
co třeba, sprav –
maměnka přidá!
Nereptal drotařík na báťu
i s maměnkou vycházel v míru:
„Jakáž to byla by rodinka,
by na svého zabudla Jíru?“–
Až půjdeš okolo,
u nás se stav:
dobře nám, drotare,
po Čechách sprav
v budoucnosť víru!
Vyprávěl drotar nám nejednou
svou čarovnou nitranskou zkazku:
hoj, což mu zajiskřil vlhký zrak,
což vymklo se čelo mu z vrásků!...
14
Až půjdeš okolo,
u nás se stav:
dobře nám po Čechách
zdrátuj a sprav
svornosť a lásku!
15
Kořínek.
Mám tě, ty malý diblíku!
Mluv, co tvé nožky shání v borku?
Ó jaké květy různých vzorků
si v krásném neseš košíku?
Jak? Laskavec a divizna!
Hle, horská moje čarodějka,
juž plaší se mi jako čejka –
ba ta se k čárům nepřizná!
Však rozumím ti, děvče, přec!
Toho, jenž v srdečku ti vězí,
ti upne jako na řetězy
ten divotvorný laskavec.
A by jej kdosi všetečně
snad nepřivedl v nebezpečí,
to divizny je sladkou péčí:
ta uschová ho bezpečně!
Ó rozumím ti, děvčátko!
Však rci, zda v stínu těchto dřínků
víš pro mé srdce o kořínku,
jenž zhojil by je za krátko?
16
Že nevíš – nevíš! Nuže věz:
vyrůstá v dívčím ňadru čistém,
rty líbezným jí sladí listem
a chytá jako do želez!
Ó kořínek to čarovný!
Jen jednou-li se květem chlubí,
nic víc ho z ňader nevyhubínevyhubí,
ať horalky či královny.
Ó podivný to kořínek!
Jen jednou-li se v ňadra vpustí,
juž na věky v nich musí růsti
a sladkých rodiť vzpomínek!
17
U komůrky.
Po háji snové napadli čistí,
tichounko, větřík nezalká;
rosičku líbá s bujného listí
medovým retem rusalka.
Nad chýžkou malou červánek visí,
komůrka v jednom světýlku,
a já zřím uvnitř půvabné rysy,
hedbávnou kadeř na čílku.
Hlavička snivě k ňadru se tlačí,
toužebně v blanku pohlíží,
pohnou se rty a rodina ptačí
umlkla rázem před chýží...
Naslouchám tiše – jaké to zvuky?
Ó dítě, znám je, dávno znám:
ze rtíků tvých a ze tvojí ruky
vyšly jen jako drahokam.
Slavíku horský bez vazby těsné,
tebe-li anděl uslyší,
opustí ráj a k nohám ti klesne,
pokud se píseň nestiší!
18
Červánek snivě v okénko zírá,
se slzou jej vždy provázím:
sám nevím, proč mě nepokoj svírá
a proč tak smuten odcházím!
19
Ven srdce!
Zas první poupě v zahradě
a ptáček první tu,
a miliony hvězdiček
se rojí z blankytu.
Keř, pták i tažný obláček,
vše plesá, plápolá:
hle, jaro vletlo na hory,
ó kdož mu odolá?
A každý keř a každý strom
se zalesk’ poupaty,
a ptáček z větví zazpíval,
kterak jest bohatý.
I od potoku o štěstí
cos buble do kola:
hle, jaro vletlo na hory,
ó kdož mu odolá?
Ven srdce z ňader! Otevř se
a slyš a kořisti,
ať písní v tebe napadá
jak rosy do listí.
20
A v mráčků chvat i v slunce žár,
v let krásný sokola,
v skřivánčí rej se druž a pěj:
ó kdož ti odolá?
21
Stará myslivna.
Tak lehko, lehoučko, tak zpěvno po lese,
již slunko vysoko nad svými horami –
hle, laňka bázlivá jak prchá, chvěje se:
ó počkej, bláhová, vždyť nejsem neznámý!
Oj, v hloubi zelené ta stará myslivna
jak sešla, chudinka, jak hlavu přiklání!
Ach, tak mi připadá dnes smutna, podivna,
že cítím loučení v tom našem shledání!
Jak často upíral jsem k tobě, stařenko,
ach, kdysi před lety své oči toužebně!
A což když hlavička tam vklouzla v okénko,
a pohled líbezný mne vzýval prosebně!
Ó sladké, spanilé, ó drahé objetí!
A lesník stařeček, ten číhá ve křoví,
a děti překvapiť, jich štěstí viděti:
co v srdci hýbá se, ach, kdož to vypoví!
Jen slzí po tichu, snad luzně vzpomíná...
Ach, jako vzpomínám dnes já tu, myslivno!...
Ó vidím opět ji – jak ručky rozpíná,
jak zří mi v ústrety tak snivě, podivno!
22
Ó prchni s očí mých, ty sličný přelude!
vždyť jenom vzpomínky tě tlačí do zraku –
však ona nikdy víc mne vítať nebude;
již dávno usnula na tvrdém povlaku...
I lesník zdřimnul si; jen stará myslivna
tu prázdná, vymřelá svou hlavu přiklání.
Ach, tak mi připadá dnes smutna, podivna,
že cítím loučení v tom našem shledání!
A teskno, tesknoučko i ticho po lese...
Již slunko vysoko nad svými horami –
hle, stará myslivna, jak vzlyká, chvěje se:
ó tuší stařenka, že nejsem neznámý!...
23
Noc filipojakubská.
I.
Vykrop, hospodyňko, vykrop dům,
Vykrop, hospodyňko, vykrop dům,
černě ustroj práh:
čarodějky slaví veselku
dneska na horách!
Kropí hospodyňka, kropí dům,
tváře jedna zář –
co z toho, že mokrý na kůži
juž pan hospodář!
Jen když před čarami, mocí zlou
ochrání ho dnes:
ach, vždyť bez něho by nechtěla
ani do nebes!
II.
Pěje, pěje na vršíku
Pěje, pěje na vršíku
kohout červený –
bujně hoši přeskakují
zlaté plameny.
24
„Pojď, ty dívko černobrvá,
pojď a se mnou skoč,
ruku v ruce, oko v oku –
však ti povím proč!“
Hahop! Jak se oheň schoulil
k zemi pod nimi!
„Má jsi, dívko přemilená,
má jsi do zimy!“
A juž děvče uzardělé
líbá vítězně,
jak upraví světničku si,
šeptá líbezně.
Jakou truhlu malovanou,
jakou postýlku –
a po stěnách tolik svatých
jako v kostýlku!
III.
Podřimuje po návrších
Podřimuje po návrších
jasná ohňů lešť,
ze smolných jen povětroňů
zlatý prší dešť.
Hučí, hučí po krajině
mocná hodina:
mládež shání do chaloupek,
ohně shasíná.
25
Ticho, tmavo, ani hlásku,
ani pohnutí,
uschovala půlnoc všecko
pod svou perutí.
Ticho, ale juž juž nocí
vršek proniká:
na rameně stříbrného
drží orlíka...
A jak orlík jasná křídla
v temno rozestře,
vyskočí z hor švarný panic,
vládne po sestře.
Ó jaké tu radovánky,
co tu jásotu!
Tisíce se v horách budí
různých životů!
Na sta ptáků pomrkuje,
na sta poslouchá,
jak ty hory vysvlečené
vklouznou do roucha.
Borek mladne, potok zvoní –
hej, už první máj!
Pod okénkem švarné dívce
hraje na šalmaj...
26
K okénečku dívka skočí:
„Milý Bože můj!
Stavěl-li tě jinoch drahý,
pěkně, májko, stůj!“
Oj, tu vísku pod borkem dnes
jak když vyleští,
a těch májek před chýžkami
co hub po dešti!
„Hoj, ty máji zlatovlasý,
prosíme tě v chýž,
ustárli jsme, ale zmladnem,
jenom promluvíš!“
Och, máj není upejpálek,
rád se zastaví,
a se svými horaly si
ťukne na zdraví!...
27
Pytlák.
Ticho jako ve svatyni –
sáhlo jitro v tajnou schránku:
a ten horský blankyt nyní
uzarděl se od červánků.
„Div mne chuť již neopustí!
Ani stopy po mé lani –
ha, slyš! ze křoví cos šustí:
chutě, starý, na čekání!“
Oj, z té záře od pahorku
paprsky teď kolem střílí,
a jen chvilku ještě k borku
běloučký se závoj chýlí.
„Jak se tají, mrška, v houští,
jak se chví, než zvedne nohu!
Hoho, pozor! juž se pouští
zvolna, tiše od brlohu...“
Oddechl si borek z hlubin,
padla jemu s ňader tíha;
a ten úsvit jako rubín
v korunách se stromů míhá.
28
„Však víc lesť jí nezachová!
Jak se pohne – spustím smělo!...“
Houkla rána – ticho znova...
Dobře, starý, měřils v tělo!
Pluje slunce nad pahorek,
jasnou záři v hory lije,
zlatou sype rukou v borek
vůni, květ i melodie.
„Proklatě! Což divnou lani
zachvátila moje rána:
zahynuls mi na čekání,
synku, duško milovaná!...“
Kol vše jásá, pěje, zvučí,
omlazení, život všude,
u křoví kdes jenom pučí
ze dvou srdcí květy rudé...
29
Dudák.
Usnul dudák u cesty,
dudy na svém klíně,
ocitl se náhle kdes
u nebeské síně.
Ocitl se, Bůh ví jak,
u božího tronu,
tkvěly na něm oči všech
svatých legionů.
A sám pán Bůh děl mu hned:
„Trpěls, vím to jisto,
za to zrovna před trůnem
zadal jsem ti místo!“
Poklonil se dudáček
před nebeským stolem,
ale co se ohlíží
starostlivě kolem?
Na čelo se vysmáhlé
těžká chmura sází –
s úsměvem se pán Bůh ptá,
co mu ještě schází?
30
Klekl dudák před trůnem,
vyznává své trudy:
„Ach, vždyť jsem tam u cesty
zapomněl si dudy!
A ty, pane, za živa
přirostly tak ke mně,
že mi,mi nežli bez nich ráj,ráj
milejší je země!
Och, když jsem já u lesa
spustil na ty dudy,
láskou strom hned po stromu
natahoval údy!
Ptáče pělo ptáčeti,
kvítek mnul si oči,
a ti lidé v objetí
div se neutočí!“
„„No, no,““ pán Bůh konejší,
„„spravím tvoji choutku...““
A hle, dudy octly se
na zdi kdesi v koutku.
Toužebně je dudáček
na svá ňadra tlačí – –
a ze spánku u cesty
probouzí se v pláči...
31
Dědeček.
Hoj, dojíždí na hory bohatýr,
och, dojíždí na bílém koni,
však nikdo ho jaktěživ nespatří,
jen slyšeť, jak podkůvky zvoní.
Oj, nezvoní, nezvoní podkůvky:
to větřík nám v okénka zvučí,
a ve vzduchu běloučkých květů hned,
jak z jara kdy v zahradách pučí.
A na zemi plno hned sedmikrás,
že běloučkým povlakem všecka,
a při krbu choulí se dědeček
a kol něho družinka dětská.
„Ach, povídej, povídej, dědečku!“
I přemýšlí dědeček bílý
a povídá o svojí babičce,
však nemůže od ní dál chvíli...
A povídá o krásné princezně,
ba o vrchu celičkém ze skla,
a každému dítku se na očku
hned skleněná perlička leskla.
32
A povídá o švarném rytíři,
o zlatém a stříbrném lese,
a každému dítěti v hlásku se
hned stříbrný zvoneček třese.
A povídá dědeček bez konce,
až vypoví po třetí všecko,
až očka mu zavírá na klíně
to poslední miloučké děcko.
I zdřímne si dědeček na chvilku,
a sen jeho plný je krásy:
ó vidí svou bývalou chaloupku
a rozmilou babičku asi!
33
Na dušičkyDušičky.
Vyleštěn dneska hřbitůvek prostý,
po hrobech plno světýlek;
naplnil se dnes tichými hosty
celý ten boží kostýlek.
Hle, u zdi v pláči na nízkém hrobě
dřevěný dítě objímá kříž:
„Vidíš-li svoje nebohé robě,
matičko drahá, klidně-li spíš?
Ze světa sobě postesknout chvátá
na ten tvůj sirý, siroučký rov,
probuď se, probuď, matičko zlatá,
několik jenom zahovoř slov!
Zahřej své dítě, zimou se třese,
bědou a hladem umírá již,
ale přec ještě svíčku ti nese –
matičko drahá, klidně-li spíš?“
Na růvek dítě hlavičku kloní,
tichounko sní, a k půlnoci juž –
ha, slyšíš? zvonek na mši jak zvoní,
v kostelík hojnou svolává druž...
34
Pozvedla plaše dceruška hlavu,
plouží se tajně blíže a blíž,
pátrá i hledá v tajemném davu –
matičko drahá, klidně-li spíš?
A hle! tam kráčí v běloučkém šatě –
s výkřikem dítě letí jí vstříc...
Uchopí matka dcerušku v chvatě,
objímá, líbá více a víc,
v kostelík nese, rubášem cloní – – –
A zase ticho a zase slyš!
záhy dnes komus hodinka zvoní –
matičko drahá, klidně-li spíš?
35
O štědrémŠtědrém večeru.
Milý Bože, pohleď chvilku
v naši chaloupku:
drobných dětí kolem stromku
jako holoubků!
Na stromku hle, kvete, zraje
celá zahrada,
a babička vnoučatům svým
všecko vykládá.
Napínají děti krčky,
to je úžasu!
A babička každé hladí
pěkně po vlasu.
Babička má štědrou ruku,
všecky spokojí,
než jablíčko jedno také
sobě nakrojí.
Ale co se zamyslila
dobrá babička?
„Ukaž, ukaž, jaká věšťba,
křížkříž, či hvězdička?“
36
„„Kříž!““ ... A ticho po světnici,
smutno na chvíli,
však babička zaplašiti
hned to popílí.
Usmívavě podává se
věšťbě osudu:
„No, no, dítky, však tu věčně
s vámi nebudu!
Už mi brzo ustelete
v chladné komoře –
však se s vámi těšiť budu
i tam nahoře!
Vymodlím si nebem dolů
malou skulinu,
bych se na vás dívať mohla
každou hodinu!“ –
Dávno, dávno dřímáš v zemi,
dobrá stařenko:
ach, kdeže to vymodlené
tvoje okénko?
37
Na sv. třiTři krále.
V okénko mrazík sněženky dýše,
v pestrou je splétá kytici...
Do vody lije olovo tiše
v chudičké žena světnici –
och, jak se srdce radostně vzruší,
sotva že zdárný úlitek tuší
ve vodě zlobně šumící!
A juž ho ručka nad povrch vznáší,
a juž se kalí štěstím hled:
Zří jako povoz, koně se plaší,
do dálky žínku nese let...
Och, což hned v duši mladičké vdově
obrazy luzné kmitají nově –
mžiknutím ženu zbaví běd.
Vidí se, vidí vznešenou paní –
všecko se mění báječně;
sloužících davy před ní se klaní,
rytíři mluví srdečně...
Blažená sedá hraběti k boku – –
tajemná zoř jí zableskla v oku,
ústa se třesou bezděčně...
38
Sjíždí se panstvo, hody se množí,
víno se pění, číše zní,
a zase ticho... v hraběcím loži –
jací to snové líbezní!...
Štěstím se chvěje mladičká vdova,
úlitek líbá, sní a sní znova –
slibové čární, vítězní!
Kde že juž její chaloupka těsná?
Kam hledí, samá komnata...
Však slyš! v tom dítě zapláče ze sna:
rozplývá dům se ze zlata...
Vášnivě matka k srdci je tlačí,
a teprv v tichém, tichounkém pláči
cítí, jak dost je bohata!
39
Čtverlístek.
Chaloupka malá, chaloupka nízká,
a přec jí byla plničká víska:
učitel, rychtář, velebníček,
radní tam, konšelé
viděli anděle,
kostelíček!
Čtverlístek děvčat v chaloupce roste,
každičké švarné, každičké prosté,
jako ta svatá na oltáři.
Což, pane kaplane,
často se namane
v breviaři!
A ten náš mladý učitel, šelma,
také prý neměl na očích bělma:
v kostele o mši, slyšte, panny!
vlezl mu z trampoty
čtverlístek na noty,
na varhany.
Rychtáři v účtech nadělal bryndy,
jakživo se to nestalo jindy,
40
v hlavě prý se mu všecko pletlo:
chtěl sednouť na koně,
vylezl – zle o ně! –
na pometlo!
Kolika hochům uvízl v hlavě,
kolika pomoh’ ku věčné slávě!
Na konec ale, zlý to osud!
uvadnul, opadnul,
chytil, co popadnul,
má to posud!
41
O muzice.
Pantáto Bryndale,
jaký jste šíbal!
Vodu jste přiléval,
soudeček shýbal,
korbelem točil,
pěnu vytočil,
chasu jen líbal!
Což se to pivečko
vesele točí,
srdečka rozpálí,
rozjiskří oči,
do hlavy žene –
kováři Jene,
do nohou skočí!
Spustila muzika
na všecky stroje,
kovář má solo dnesdnes,
jedno i dvoje:
hola, hej, hoši,
kovář vrtoší,
vyzývá v boje!
42
Hoho, zlou, kováři,
zlou si bral radu:
hoši se vzbouřili,
hoši jdou v řadu;
trnože, džbány
nabijí rány –
sbijou ti bradu!
Ale což! kovář hned
připraven stojí,
pravici, levici
srdnatě zbrojí,
jako lvík mladý
rozráží řady
v divokém boji.
Ó co tu lomozu,
praskotu, křiku,
úpění, modlení,
smíchu a vzlyku:
přešťasten věru,
v nastalém šeru
kdo našel kliku!
Za chvíli kovář byl
v hospodě pánem,
vesele zatočil
rozbitým džbánem,
usmál se lehce:
„Komu se zechce
potýčky s Janem?“
43
Vojáci.
Přijeli vojáci,
přijeli na hory:
nechoďte, panenky,
nechoďte z komory!
Běloučký kabátec,
červené výložky,
ostruhy, podkůvky
každý má pod nožky.
Třpytivou šavličku
každý má po boku,
a ta mu zazvoní
do kroku, do skoku!
Nevěřte vojákům,
držte se pozdálí:
každý jen slibuje,
každý jen ošálí.
Každý si doma již
vyhlídal děvčátko:
což se proň napláče,
natouží přesladko!
44
Po léta načeká,
naději neztrácí,
po horách vzdálených
očka svá obrací!
Ani tu na horách
není to jináče:
mnohá z vás panenky,
tajně si zapláče!
45
Svatební tanec.
„Zahrajte mi, muzikanti,
do skoku:
netančil jsem, nevěstičko,
půl roku!“
Zahráli jim muzikanti
po prve:
vjelo mu to jako jiskra
do krve!
Zahráli jim muzikanti
druhý kus:
„Naposledy, nevěstičko,
se mnou zkus!“
Zahráli jim muzikanti
po třetí:
vydechla mu duši bílou
v objetí.
„Běda! jak ti tváře liljí
prokvetla:
kam jsi, moje duško bílá,
uletla?
46
Uletla jsi, holubičko,
k obláčku!
Nezbudu já bez tebe tu,
miláčku!“
Prchá, prchá tmavou nocí
přes náves...
Ženich pláče nad nevěstou:
smutný ples!
Hučí bouře, vlny úpí
v rybníku:
víš-li, koho dneska lapils,
vodníku?...
47
Pomláska.
To je hluku po vesničce,
to je šumu po horách:
schovejte se, zlaté dívky,
schovejte se v komorách!
Nevděční jsou hoši věru,
neupřímni za lásku:
každý plete na panenku
čepejřivou pomlásku.
Běží děvče po dvorečku,
nožky bosy – nezebe!
„Neutíkej, však jsem darmo
nepřivstal si na tebe!
Nespokojí letos více
červené mě vajíčko:
přicházím já vyšlohati
drahé si tvé srdíčko!
Nezadržíš pomlásku mou
za nějakou hubičku:
přicházím já vyšlohati
drahou si tvou ručičku!“
48
Hospodář se pousmívá,
panímáma dovádí
a pomlásku na pantátu
skrývá jako za mládí.
Ti to teprv dobře znají,
až se sbíhá osada:
hospodyně za pantátou,
jako běsů hromada!
Pantáta juž podává se,
juž je bitva vyhraná;
za to nyní zajatého
čeká pěkná „štípaná“.
To je hluku po světničce,
nežli mír se urovná,
a než dívka zapláče si –
šťastná jako královna!
49
Noc svatojanská.
Hoj, ty noci svatojanská,
plná kouzel, plná bájí,
jakéže to svůdné písně
lesní panny naříkají?
Jakéže to po návrších
zlatosmavé ohně hoří,
a ty hvězdy po blankytě
jak světýlka na pomoří?
Hoj, co šumí potok třpytný,
co to šepce borek stinný?
A co dneska divokrásně
rozkvétají kapradiny?
Hle, nad řekou mlha bílá
jako závoj stříbrotkaný,
nad vlnami mlhou bílou
míhají se vodní panny.
Zavři oči, hochu bledý –
zavede tě božská vnada,
omámí ti srdce v těle,
zahyne ti duška mladá!
50
Hoj, teď mlha řidne, mizí –
pravda-li to nebo klamy:
och, jaký to bujný tanec
rozproudil se nad vlnami?
Jak ty nožky rychloletné
zlehka vln se dotýkají,
jak ty ruce sněhobílé
toužebně se napínají!
Jaká touha každé panně,
jaká vášeň sálá z očí!
Jaké ze rtů víno plane,
jaká růže ve vrkoči!
A ta šíje sněžná, svůdná
jakým kouzlem hocha táhne!
Nevrátí se, třeba věděl,
že jí nikdy nedosáhne.
Kdo ji spatří, neodolá!
V náruč pad’ jí s tichým stenem,
zavřela se nad svedeným
jako voda nad kamenem...
***
Živo v háji, živo v borku,
každý stromek svou si šumí –
bez kouzla mu, bez pomoci
mladé srdce porozumí!
51
Živo v háji, živo v borku.
každou trávku, květy, broučky,broučky
jako by těm horským vílám
borek chystal za kloboučky!
A ten potok sladkodumný
tajemné dnes zkazky zurčí –
pusťte vínky, švarné děvy,
vyzvídejte, co vám určí!
Hoj, což vínky ladně plynou,
veselo se v dálku plaví!
Hledí děvy, s bázní hledí,
nikde-li se nezastaví.
Zatím hoši v borku slídí,
pak to šustí náhle z křoví:
a ten dívčí poplach, útěk
nikdo v světě nevypoví!
***
Ještě svaté ohně září,
ještě nosí potok vínky,
a to srdce z mládí střádá,střádá
čarovné si upomínky!
Často celé noci probdí,
často ty své hory zkrouží,
a po mnohé krásné chvilce
dojemně se rozetouží.
52
Však jak slunce z hor se vrací,
umkne sny své v zlatou schránku,
uschová ji ve svém nitru
a klíč od ní do červánků.
53
Čekanka.
(Pověsť.)
Ve chaloupce v borku,
v každém očku zorku,
vyrůstala sladce
do chudoby matce.
Hoj, už v lesní hloubku
svítá nad chaloupku,
nad chaloupku svítá –
matka hocha vítá.
„Což mi srdce v těle
pro vás tluče vřele,
do chaloupky vaší
věrnou lásku vnáší!
Komuž poupě zlatézlaté,
komuž dochováte?
Dávno srdci sloužím,
dávno po něm toužím:
zatluče-li pro mě,
zkvete-li v mém domě,
v bílém ještě stáří
srdce vám rozjaří,
radostí obdaří!“
Doufá máti, věří,
ale jinak dceři –
54
v hruď to bodá hlohem:
„Vrať se s pánem Bohem!“
Kterak jíti zpátky
od miloučké chatky!
Na skalinu sednul,
do vodičky shlédnul:
„Mrtva jsi, vodičko,
jako mé srdíčko,
mrtva jsi a tmava
jako moje hlava,
ale co to hebce
zní ti ve kolébce?“
„„Nenaříkej, hochu,
ke mně sestup trochu,
pojď, ó sestup ke mně
s ledové té země!
Dám ti zámek skvoucí,
dám ti srdce vroucí,
ňadro nevadnoucí.
A když bude z rána
slunko k nám se shýbať,
bude tebe líbať
žínka – vodní panna!““
Slyš, jak voda vzlyká!
Škoda jinošíka:
rozhoupla se v kole,
objala ho dole...
55
Hlucho, pusto v lese –
tichá skála, tichá,
z hlubin jen to vzdýchá,
voda jen se třese...
Chvátá máti, chvátá:
„Bože, jaká ztráta!“
Slovo zmírá ve rtu,
děvče plno žertů...
„Bohdejž, bídné dítě,
kletba pokoří tě!
Čekej na souvrati,
než se hoch ti vrátí,
odpuštění dá ti!“
Zazněl povzdech – z půdy
kvítek vzrostl chudý.
A tak slzy rosil,
jak by matku prosil...
A když vykvet' sladce,
puklo srdce matce.
***
„Čekanko z rozcestí!
trhám tě pro štěstí,
abys mně milého popřála,
kteréhos nadarmo čekala!
Za ňadry dechem svým
štědře tě napojím:
bude-li květ z tebe vylouzen,
jesť mně můj rozmilý usouzen!“
56
Husita.
Leží starý vůdce
na skalnaté stráni,
vzpomíná a touží
v hrobě bez ustání.
Vzpomíná i touží –
ó jak sladký pocit!
vidí opět žínku –
vůdce ze sna procit’...
Objímá ho vroucně,
odepíná zbroje –
hoj, což kolem jásá
družina mu z boje!
hoj, jak zvoní šavle,
hoj, jak hučí pušky:
milo bojovníku
prodlíť u ženušky.
Zavřel vůdce oči –
ticho v pusté stráni;
vzpomíná zas, touží
v hrobě bez ustání.
Vzpomíná i touží –
ó jak libý pocit!
57
vidí švarnou bitku:
opět vůdce procit’...
Pod ním koník hbitý,
kolem chrabří mládci!
oj, jesť utíkati
Zikmundovi zrádci!
Oj, sám pyšný legát
rve si šedou bradu,
s hlavou zkrvavělou
letí ku západu...
Zavřel vůdce oči –
smutno v horské stráni;
vzpomíná zas, touží
v hrobě bez ustání.
Vzpomíná i touží –
ó jak teskný pocit!
vidí Horu Bílou –
v slzách vůdce procit’...
Po dědinách spustlých,
kam pohledne, všudy
oblak šedý krouží,
oheň žene rudý.
Neozve se písní
země více drahá,
netepe juž Tábor
úhlavního vraha.
58
Na zmučené hlavy
bojí se jen zříti:
„Ó by vstáti mohli
staří Táboriti!“
Zavřel vůdce oči,
divné sny ho rmoutí,
však netouží více
v hrobě procitnouti...
59
Na shledanou!
Oj, už opět nad lesy
bílá mlha houstne,
a nežli se nadějem,
sníh pod nohou chroustne.
Ba juž stromy, holátka,
šíje chýlí stranou –
zima, zima za dveřmi:
lesy, na shledanou!
Bývaly jsme za dobře
pod vámi s tou chatou:
kterak že se rozloučiťrozloučiť,
a nebýť si ztrátou?
Čekej na mne přes zimu,
až ti tváře vzplanou,
zazpívám ti, dá-li Bůh:
Chýžko, na shledanou!
Či z okénka tvého zas
úsměv ke mně skočí?
Věru, často nechal jsem
zabloudiť tam oči.
60
Ale dnes tam po líčku
drobné slzy kanou?
Usuš očka, zapuď žal:
dítě, na shledanou!
Vrtíš teskně hlavičkou,
šátkem za mnou točíš?
Ó ten svět tak široký –
víc mne nevytočíš!
Za mnou chceš? Ó zůstaň jen,
zimní větry vanou...
Zchvátí-li mne – kdož to ví? –
kdeže na shledanou?!
61
Návrat z hor.
Opustilo léto
zasmušilé hory,
uzamkly je mrazy
jako na závory.
Smutně za mnou hledí
z dálky vlhkým zrakem,
jako by mně vyčítaly:
„Jsi též tažným ptákem!“
Nejsem ptákem tažným:
ve svém zimním šatě
vedete si, hory,
přec jen přebohatě:
ale matička má
čeká na své ptáče:
až jí o vás zašvitoří,
radostí zapláče!
Až ji ubezpečí,
nikdy ve jho kleté
že svých šíjí neskloníte,
že ji milujete!
62
A ta vaše chasa,
v zápalu že svatém
ještě umí dobře točiť
okovaným mlatem!
Jak se rozveselí,
zvláště až jí poví,
že jest ve vás písní
jako listí v křoví.
Ale jenom jedna
že tu zavzní v kůru,
až k vám zvolá odhodlaně:
„Hory, hory, vzhůru!“
63
NA KŘIVOKLÁTĚ.
[65]
Na Křivoklátě.
Hle, žebráka na tvrdém skalisku!
Juž čas mu sedral roucho na polo,
a přece tolik vnad mu na blízku,
že věčně bych chtěl bloudiť okolo!
Čas drahný nevstoupil jsem v jeho hvozd
a mnoho zatím snů mi v duši zvadlo.– –
Dnes přicházím, ne více vrásek prost,
by na okamžik srdce mi tu zmladlo!
Ó pamatuješ, hrade zádumčivý,
jak ve tvých troskách jinoch dřímal snivý,
jaks čarovnými obrazy jej lákal,
že touhy pln se často porozplakal?
Ó pamatuješ, kterak v hvězdné noci
ti často dlíval v čarodějném klíně
a v pláči tebe vzýval ku pomoci,
když vrah ti hýřil v drahé domovině?
Kde jsou ty doby zápalův a lásky,
ty luzné sny, ta bujná touha mládí?
Kdo s čel nám setře skutečnosti vrásky
a lepé idealy vynahradí?
Nad tebou aspoň zavzní někdy vzdechy,
leč život můj a s ním má láska ryzí
jak bludné světlo nad močálem zmizí,
67
ach, nepoznaná, sirá, bez potěchy!
A snů mých skrytých zlatosmavá zoře
jak hvězda zakmitne se na obzoře,
svou vřelou krví dráhu svoji zkropí
a zmizí na vždy, na vždy beze stopy!...
Co byl jsem víc,víc než na tvém ňadru čistém
jediným bouří uchváceným listem,
jedinou kapkou v těžkých mračen davu,
jenž přeletí tvou starou někdy hlavu?
A co jsou více, kdo tu vládli svorně,
než ti, co úpěli jim v lidomorně?
Kde úsměv Filipin, kde vzdechy Blanky,
kde slavičí je mírní radovánky?
Kde Karel náš, kde jeho vězeň mladý,
kde Ferdinand a biskup bělobradý?
Ó ptej se žaláře a mohyl řady
a zpytuj třeba po všecko je žití,
kde jsou ti všichni, kterak odpoví ti!...
Co zbylo z nich? Jen trochu záře, zvuku,
však krve jich už není ve pravnuku!
Och, tys je vídal, hrade, častokráte,
tys na skráně jim koruny klad’ svaté
a mlčíš též... Či vzpomínky víc není
v tvém srdci na královské vladaření,
na hlahol rohů po doubravě tmavé,
na švarné lovce, kníně usmívavé,
na Augustovu posněženou hlavu
a na tvých stěn a věží dějepravu?...
Ó já se vymodlil z ní každé slovo,
já list za listem probíral ji v duchu,
a tys mi často vlídně dopřál sluchu,
68
když navštívil jsem lůžko Augustovo,
když jeho stín jsem na vlhké zhlíd’ stěně
a viděl, jak mi žehná k další pouti;
tys patřil na mne, když jsem roztouženě
mu k nohám pad’ a chtěl je obejmouti,
když zdálo se mi, jak by mluvil ke mně:
„JdiJdi, na objetí čeká tvoje země,
neb co ti v srdci od kolébky pučí,
to v písni tvé se po ní rozezvučí!...“
I šel jsem, bloudil, nocí žití tápal,
leč místo klidu nalézal jen bědy,
a tak jsem přišel k tobě naposledy
pro novou sílu a pro nový zápal...
––––––
Ó blaze u tvých šedin v trávu hebkou
na chvíli hlavu k odpočinku složiť,
ó milo dávných snů svých nad kolébkou
si po královsku v písních zavelmožiť!
Oj, lesíku, ty příteli můj řídký,
zas pospíchám si k tobě pro povídky,
zas bez starostí sním v tvé rosné třísni,
bych nachytal si v srdce nových písní,
bych hledal cestu k ztracenému ráji
a pobloudil si ve tvém pěkném rámku,
bych zašel s cesty k zakletému zámku,
tam k tiché ville borku na pokraji.
Ta hlavička! kdo viděl větší krásu!
se uklání zas ke mně přes terasu –
och, či to z očka slza ke mně sklouzla,
či tajemná tu jakás vládnou kouzla,
69
že mladosti se otvírá mi kniha
a vzpomínkami srdce moje stíhá,
že duše má se v zašlé doby vrací
a v nich se jako v modru orel ztrácí,
že v dávné sny se poznova mi vesní,
že smuten bloudím tichou říší lesní,
až chůzí zemdlen, poesií zmlazen
se v myšlénkách kdes stavím před obrazem?
Ha, sladké leknutí! tam v sličném zmatku
se krásná dívka kloní ku klekátku...
Teď pohleděla ke mně zvědavě –
můj bože, její tváře tak mi známy!
Leč proč se chvím, proč srdce usedá mi,
proč oko tkví na její postavě?
To roucho klášterní je snad jen mate?
Ach, vím, juž vím, ó žádné zdání klamné:
tu sličnou tvář jsem vídal častokráte
a dnes mne bázeň přetajemná chvátí,
že sotva mohu šeptmo zastenati:
Och, pomodli se, dívko, také za mne!...
Ó byla doba, kdy jsem, dívko bledá,
pln nadějí ti v náruč hlavu klad’,
kdy každá sladkých pochybností běda
býť zdála se mi plna božských vnad,
kdy v budoucnosti vítal jsem svůj eden,
kdy život svůj a touhy jeho luzné,
sny spanilé a zápaly své různé
jsem obětoval za pohled tvůj jeden!
Ó neotvírej duši snům těm vstříc,
ó zapomeň té doby miloklamné
a modli se a pomodli se za mne,
70
bych nikdy, nikdy nespatřil tě víc!...
Bled vrávoral jsem tichým borem zpět –
ach, viděl jsem ji nyní – naposled...
––––––
Hoj, večer tichý! Luna sladké smání
a vzduch pln lehké opojivé vůně,
pták ptáku zpívá v křoví na shledání
a rusalky se nesou z jasné tůně:
proud vlasů splývá po bělostném tílku
a roztouženým vlnám smavé řeky
svit luny tajně vyzrazuje chvílku
víl divokrásné půvaby a vděky.
Ha, šplounutí! a nežli oko zočí,
již kolem jich se vlnky rozeskočí,
po bílých ňadrech toužebně se ženou
a křišťálnou je zobjímají pěnou.
Ó jaký zmatek, jaký náhle chvat:
od břehů vidět oči hochů plát...
A pod hradem hle, lávka u chaty!
Tam babička dlí mezi vnoučaty:
tak staré srdce dětství rozhřívá,
že v mládí své se opět zadívá,
že povídek svých sáhá ve schránku
a povídá, až klesá do spánku,
až vzpomínky na věk mu routový
sen čarokrásný šťastně dopoví.
V tom lunu objal mráček rychlokřídlý,
a oči mé víc chatky nezahlídly...
71
Však okamžik – ó vnada čarovná! –
hle, z mráčku jasnější zas povystoupá
a jako loďka na vlnách se houpá
snů průvodkyně, noci královna.
A v jejím svitu poutichlou nocí
tajemné kouzlo padá ku hradu –
ó cítím je a nemohu je zmoci –
ha, slyšíš? hrad se chvěje v základu.
Jaká to bouře v troskách jeho víří?
Hle, na ssutinách rostou bohatýři,
tu v kruh se pojí; tamo dlouhé řady
se u zasuté kupí lidomorny,
až naposledy v sbor jich divotvorný
kmet vážným krokem vchází bělobradý...
Kol ticho hrobové a němý duchů řad
se tísní k příchozímu odevšad.
Kmet:
Věk drahný na troskách tu němých lkáme,
leč darmo v pláči slučujeme hlasy:
žerď soudcova se spravedlivě láme –
ó trpte, trpte! vždyť se dočekáme
svých dětí spásy!
Let šestnácte jsem nezaúpěl tejně,
když v noc mne hroznou žalář svíral pustý,
když pod ním krása se svobodou stejně
co rok pučela bujně, čarodějně
ach, bez Augusty!
72
A nyní úpím o tvou milosť, pane,
jenž v oblaka svou tvář nám skrýváš v hněvu:
ó utiš srdce touhou rozervané
a zjev nám osud země milované
ach, pro úlevu!
Kazatelé českých bratří:
Za tebe, pane, za tvou víru
jsme vytrpěli hroznou muku:
my umírali s tebou v smíru
a neklnuli vraha ruku –
ó vyslyš nás!
My hlásali tě u Mühlberku,
my lásku tvoji světem pěli,
a pohrobeni pod Huderku
jsme katanům svým odpouštěli:
ó vyslyš nás!
Bělohorští:
Ó domovino! kde tvé slávy zora,
jež vodívala syny do půtek?
Och, jaký připravila zármutek
ti Bílá hora!
Ve jménu tvém tě bídný vraždil král
a krví tvou se mnichů spíjel dav,
och, usedavě národ zaplakal –
hle, řadu svatých hlav!
73
Vystoupí Adam Kravařský:
Ha, ještě-li dnes pod shnilými krunýři
z vás rouhají se pikharti a kacíři?
Bůh přísný jest!
A jeho soudnou volám ruku,
by objevila, jaký vnuku
schystala trest!
Ať zachrání se věhlasným svým učením!
Já tisíce mu vyrval – smrtí, mučením,
leč símě zla
přec vyhnalo tak bujné klasy,
že nákaza se na vše časy
juž rozlezla!
Augusta:
Bůh nesuď tebe, rouhavý! –
Soud nebes vyzývavě loudíš,
sám odsuzuješ dřív, než soudíš,
co prosto zla i bezpráví.
Žes lidu pálil svaté knihy,
vzpomínky hubil na předky,
a s peklem spolčen na dostihy
svůj účel světil prostředky;
posvátnou víru v lidu zhubil,
lží bojoval i mučírnou
a vraždou svojí nesmírnou
se nebesům a zemi chlubil:
kéž uchová tě boží hněv!...
Však ty, ó věčný, slyš a zjev,
74
zda v hněvu tvář tvá k nám se sklání,
či větší-li tvé smilování? –
Slyš! hromu rachot z rudých oblaků
a luzná zoře rozlévá se v hrad –
a při tom velkolepém zázraku
sbor duchů tiše na kolena pad’,
jediný pouze oči tiskne v dlaně
a v soumrak noci prchá rozervaně...
A nad sborem se prestol vznáší v záři,
v něm matka vlasť – hle! sladký úsměv v tváři,
své zlatoskvoucí žezlo pevně třímá,
leč dosud sladce dřímá, dřímá – dřímá...
Jen rychlé vlny dechu na hrudi
juž svědčí, že se záhy probudí,
v svou náruč vřelou teskné syny zchvátí
a na věky jim sladký poklid vrátí...
Zrak zalily mně náhle slzy blahemblahem,
a když jsem opět prohled’ silou novou,
již růžné jitro na skalisku nahém
hrad oblévalo zoří rubínovou.
75
ZE ZLATÝCH SNŮ.
[77]
Vy české písničky.
Vy české písničky,
oj, což s vámi
vzrůstal jsem jako strom
nad horami!
Bouře ať, pohoda,
mráz či vedro,
k nám se ty hory vždy
měly štědro.
Oj, a ta chaloupka
na skalisku!
Což jsem jí prodléval
rád na blízku!
A když noc padala
na ni s hůrky,
svítalo světýlko,
od komůrky.
A když se utišil
slavík venku,
hlavička snívala
na okénku.
79
Snívala z večera
až do rána:
Jak je ti, panenko
milovaná?
Vy české písničky,
dávné družky,
vy se mi slétáte
na podušky!
Čarovně do snů mi
zazvoníte,
vzpomínky zbudíte
rozmanité.
Hledím ach, hledím zas
na okénko:
Kam jsi se poděla,
má panenko!
Komůrka vymřelá,
tmavá stěna:
Jak je ti, chaloupko
opuštěná?...
80
Rci, růže bílá...
(Na hřbitově.)
Rci, růže bílá, kdo ti dal té zdoby?
Či všecka krása, již uspaly hroby,
na líčku tobě procitla?
A zář, jež na těch mrtvých retech zvadla,
či opět sladce na ústech ti zmladla
a v noc mé duši zasvitla?
Ó ruko má, ó srdce kouzlem spité,
co v nitru cítím, kterak vyslovíte!
A přec je to div nezničí!
A přec mi blaze: neb má růže smavá,
co ve mně lidského, již dokonává,
však rodí se, co slavičí!...
81
Mé písně.
Oj, nemohu, přátelé, pochopiť,
co velký duch, síla je tvůrčí,
však tuším, co každý strom šelestí,
co stříbrný potůček zurčí!
Co skřivánek švitoří ve výši
i růže co vydychne luzná;
a toho že slabou jen ozvěnou,
to píseň má radostně uzná.
Vždyť každá se ze srdce dobývá,
jak pramének ze skalky světlý:
dnes paprsky – bědy ho vypráhnou,
by zejtra v něm perlami květly.
A každá se ze srdce dobývá,
jak ohníček z dýmu kdy blýskne,
vždy trochu si zateskní, zapláče,
však za chvilku opět juž výskne.
82
Borek.
Hoj, sivý borek na vršku
jak letos opět zmlad’!
Leč truchlivě mi hledí vstříc:
ach, zná mne ještě snad?
Hle, jak by na mně vyzvídal,
proč tváře v mech jsem klad’ –
že srdíčko jsem napuklé
kdes v koře spatřil snad?
A jak by zvolna šepotal:
„Ó jak jsi, hochu, zvad’!
Nech vzpomínek a zazpívej!“...
Ach, zná mne ještě snad!
83
Pohádka o rusalce.
I.
I.
Zas vyjel jsem si ku hrádku
a novou zaslech’ pohádku
o krásné rusalce.
Má růže tváří na místě
a oči – hvězdky zajistě –
tam září na skalce.
Vlas jasný splývá po tílku,
a za křídelka andílku
jsou písně zvonivé.
Tam v borku těká u skalky
a vábí, vábí do dálky:
ji spatřím nejdříve!
II.
II.
Na kypré mechu podušce
v tichounkém lesa klínu
jsem zastihl ji – dřímala
jak laňka v sladkém stínu.
84
Na líčku němé usmání
a v očích snové libí,
za ňadry růže vábivá
a na rtech sladké sliby.
Ej, z růže pestrý motýlek
se v bílá ňadra díval,
že slavíček se ve křoví
naň žárliv rozezpíval.
A zbudil ji... I shledla mne
a juž mi prchla houštím:
ó slavíku, ó žárlivče,
ten zpěv ti neodpouštím!
III.
III.
Našel jsem ji opět záhy,
setkaly se naše oči,
jako když dvě jasné hvězdky
za večera v blankyt skočí.
Našel jsem ji pode hrádkem,
setkaly se ruce dvoje,
a sám bůh ví, jaké v srdcích
vzbudily se nepokoje!
Našel jsem ji při měsíčku,
setkaly se rety v tužbě,
a mně bylo, jak bych sloužil
nejčistější bohoslužbě.
85
IV.
IV.
Ó to žití, bědné žití!
plno žalu, plno trudu:
nemysli si, rusalko má,
že bez tebe šťasten budu!
Ó ti lidé, klamní lidé!
nespojí a juž nás dělí:
nemysli si, rusalko má,
že bychom se uviděli!
Ó ta srdce, teskná srdce!
plna lásky, plna snění!
poznáš, poznáš, rusalko má,
jak je těžké zapomnění!
V.
V.
Na vždy s bohem, dítě lesů!
Och, juž domov za mnou volá:
mysl má tě neopustí,
srdce tobě neodolá!
Však dřív slunce večer vyjde
a měsíček svitne z rána,
než tě k srdci přitlačím si,
rusalko má milovaná!
86
VI.
VI.
Zas odjížděl jsem od hrádku
a v srdci nesl pohádku
o krásné rusalce.
Ó čarovná ty pohádko,
což prožil jsem tě za krátko
tam v borku na skalce!
Ach, přinese-li zticha kdy
hoch prstýnek ze smaragdy
své teskné panence?
Ó nikdy juž, ó nikdy víc
si nepřijdeme, dítě, vstříc
leč v smutné myšlénce!
87
Pohled jediný!
Tak ještě nikdy blesk mne neoslnil,neoslnil
jak oko řečí svojí tajemnou!
Jen pohled jeden: a můj sen se splnil
a řada jiných svitla nade mnou.
Tam venku noc, tam venku leží sněhy –
mně jaro vchází v nitra hlubiny.
Jak nejásať a zočiť jeho břehy!
Ó černé oči, pohled jediný!
Vám pěť a žíť – ó nevýslovné štěstí!
Vás moci na vždy, na vždy svými zváť!
Vy drahé hvězdy, plny něžných zvěstí,
ó nechte srdce pro se rozepláť!
Ó zachovejte duši sladké touze
a zůstaňte tak vlídny, dětinny!
Ach, netažte se, proč mi toužiť pouze:
Ó černé oči, pohled jediný!
Vy slzíte? Ó kéž vám zlíbať mohu
ty perly s víček, zachytiť ten vzdech!
Ó rcete, nerouhal-li bych se Bohu,
jenž do vás tolik svého božství vdech’?...
88
Ach, pozdě, pozdě srdce pro vás plá mi –
nuž, zachovej vás Bůh tak nevinny!
Však nežli na vždy rozloučím se s vámi,
ó černé oči, pohled jediný!
89
Poslední list.
Naposled slunko pohledlo zpátky:
v okénko moje červánek kles’,
na stěně bludic rozsvítil řádky,
v duši mi vzbouřil myšlének směs...
Pozvolna v soumrak jizba se noří,
podřimnul stromů ševel a svist –
ha, co tak smutně lampa mi hoří:
naposled, dítě, píšu ti list!
Vzpomínky krásné, čarovní snové,
nejsladších tužeb oživlý zvuk,
objetí vřelá, ohniví rtové,
ozvěna mladých rozkoší, muk:
všecko to v duši jásá i úpí!
Opět jsem živ a mládí si jist;
obrazy rychle řadí se v tlupy:
naposled, dítě, píšu ti list!
Po letech, snílko, vracíš se ke mně!
Tisknu tě k srdci, hladím tvůj vlas,
promlouvám vroucně, domlouvám jemně,
temnoučké plaším mráčky ti s řas.
90
A když se tratíš ve tmu mně noci,
nemohu dlouho z drahých těch míst,
nemohu divnou tesknotu zmoci –
naposled, dítě, píšu ti list...
Ha, kterak, dítě, vidím tě nyní!
Na skráních vínek jediný květ:
s odvahou tedy v chrámovou síni –
na věky šťastno vyjdeš z ní zpět...
Bledneš a slzíš? Myšlénky klamné!
Trudno mé přání nevěstě číst:
„Žehnám ti vroucně – zapomeň na mne“?...
Naposled, dítě, psal jsem ti list!
91
Kde jsi dnes!
Kolkolem klid, měsíček již:
„Panenko má, přitul se blíž!“
Lehounce vila k srdci tě páž:
„Vzpomínej často!“ – Vzpomínáš?
Navlhnul zrak, zachvěl se mech:
„K čemu těch slz a nač ten vzdech?
Jediný rokrok, a zas mne tu máš,
vzpomínej často!“ – Vzpomínáš?
Jediný rok – kratičký čas!
Posypal sníh haluzky zas,
krajinku zavál, v okénko kles’:
chaloupko bílá, kde jsi dnes!...
92
Ztracené mládí.
Prohledal jsem hory,
prohledal jsem lesy:
mládí moje, mládí,
kde jsi, kde jsi!
Hledám tebe všudy,
zlatokřídlé dítě,
ale nevím, nevím,
najdu-li tě!
Čím víc nohy slábnou,
tím víc roste touha,
ale cesta k mládí
dlouha, dlouha!
Čím víc v očích temno,
čím víc v prsou pálí,
tím jasněji zřím je
v dáli, v dáli!
93
Při poháru.
Hoj, toku červený, kdy šumíš z hlubiny,
z tvých ňader růžových kdy srší rubíny
a ohněm rty mé pálí:
na chatu maličkou, na zápal dětinný,
na krásné pohádky u krbu rodiny
hoch zapomíná v dáli!
Což jinak šumělo mu víno v konvici,
když tiskl na srdce to děvče, měsíci,
když ručky se mu třásly;
když čistý ruměn mu tak rděl se na líci
a očka plála tak, že hvězdy zářící
v jich lesku bledly, hasly!
Hoj, srdce blouznivé, můj snílku nebohý,
ach, dlouho věřilos na lásku, na bohy,
dnes vše juž tobě k smíchu:
jak hoch tvůj satana kdys chytil za rohy
a božskou škrabošku mu hodil pod nohy
i zdupal jeho pýchu!
Hrd na své vítězství, jak plesal šílený
a nebe k hroudě své chtěl strhnouť rameny
a zasmáť se mu trochu?
94
Že ale nemohl na vrch ten skleněný,
jak hledal v konvici své nové edeny –
hoj, vzpomínáš-li, hochu?
Ha, mlčíš, divoký? a teskníš po tichu,
že v ruce zbyla ti jen tříšťka z kalichu,
v němž vzňala se tvá touha?
Že v bídném otroctví jsi úpěl za pýchu
a tváře pobledlé že hnala do smíchu
ti slza studu dlouhá?
Jen polož na srdce zas hlavu nebohou,
a v něm-li písně máš, ty v let ti pomohou,
ty peklo s nebem spojí...
Nechť jako meteor, jenž letí oblohou,
v sta hvězd se rozsypeš, jen zem když pod nohou
ti údiv znepokojí!
Hoj, toku červený, kdy šumíš z hlubiny,
z tvých ňader krvavých kdy srší rubíny
a ohněm rty mé pálí:
na chatu maličkou, na zápal dětinný,
na krásné pohádky u krbu rodiny
hoch zapomíná v dáli!
95
Na Chrudimce.
Luno bílá, teskná luno,
kterak jsme se opět našli!
Luzných nocí na Chrudimce
vzpomínáš-li, vzpomínáš-li?
Večer tichý, jasný, svěží,
ztichnula již ptáčků hnízda,
a jen větřík do poletu
člunku mému skočnou hvízdá.
Čarokrásně rukou tajnou
na loutně mi struny ladí –
zdá se mi, že slyším píseň
o své lásce, o svém mládí.
A ty hvězdy roztouženě
s bílou lunou do vln hledí,
že to srdce ponejprve
chystá se mi ku zpovědi.
Že tě náruč, má panenko,
s divokým teď blahem chvátí,
a že více nevidíme
světy kolem usínati...
96
Že se v ňadru rozechvívá
píseň písni ve zápětí,
a že více neslyšíme
přírodu se probouzeti.
Dlouho, dlouho, dobo snění,
řetěz tvůj mi ruce spínal,
zvolna, zvolna v nevolnictví
na tebe jsem zapomínal!
Kdež tvá kouzla, kde tvé vnady,
úsměv tvůj tak sladký, libý?
Záhy jsi mne opustila
s čarovnými lásky sliby!
Opět, opět ruka tajná
na loutně mi struny ladí –
dosud sen můj nevyplněnnevyplněn,
a již prchlos, krásné mládí!
Luno bílá, teskná luno,
kterak jsme se opět našli!
Luzných nocí na Chrudimce
vzpomínáš-li, vzpomínáš-li?
97
Nevzpomínej na mne!
Jdi, růže má!... Již opět sličná vesna
své perly sype v stromů lupínky,
a srdce moje vyrušeno ze sna:
ó ňadra smutná, ňadra moje těsná,
co bojíte se luzné vzpomínky!
Co teskníte, kdy zpěv a jásot kol,
co ztápíte se v mládí čaroklamné?
Och, pozdě líbám kalich tvůj i stvol!
Jdi, růže moje, jdi a štěstí zvol –
leč nevzpomínej na mne...
Jdi, růže má! v mé písni trudno kvésti:
tam venku ples a záře líbezná;
jdi, se mnou k ráji nemožno se vznésti,
jáť orel jsem a hledím do neštěstí,
a budoucnosť – kdo ví, zdaž vítězná?
Ó zapomeň na krásný mládí čas,
na luzné tužby, na objetí plamné,
na zápal svatý, na sny plné krás,
na slzy, které třpytaly ti s řas,
kdy vzpomínalas na mne!
98
Můj úděl dál a vpřed a klesať vedrem,
když ústa po přátelství zažízní,
skráň neochladiť pod lahodným cedrem
a neohřáti srdce v srdci štědrém:
či úděl víc má ještě nepřízní?
Ty slzíš? Kéž bych šťastnu tebe zřel!
Ó štěstí, štěstí, pro mne bezvýznamné!
Jdi, růže má, a uspi v srdci žel,
jdi, zapomeň, kdo tobě žil a pěl,
ach, nevzpomínej na mne!
99
Doba písní.
Již soumrak visí na okně,
ó blaze, blaze mi!
Toť čas, kdy snové v duši mé
zas kvetou růžemi!
A všichni jako hvězdičky,
co vzplály oblohou,
tak vysoko, tak vysoko,
že dolů nemohou!
A všichni jako hvězdičky,
když blízko k úsvitu,
zas pozvolna se ztrácejí
mé duši z blankytu.
Jen srdce ještě zastená
a krví zapění:
Ó noci drahá, sesterská,
jak smutné loučení!
100
Vzpomínej, panenko!
Zachvěly se olše
teskně nad potokem:
naposledy oko
setkalo se s okem.
Zakukala teskně
v borku žežhulička:
smutně loučilo se
srdce od srdíčka.
„Vzpomínej, panenko,
ale beze smutku,
abych tě zas našel,
jako nezabudku!
Vzpomínej, panenko,
při veselém líčku,
abych tě zas našel
jako lašťovičku!“
Ztrácely se časy
mlaďoučkého smutku –
našel jsem si opět
v borku nezabudku.
101
Ztrácely se časy
jako potok v říčku –
uviděl jsem opět
v borku lašťovičku.
Pověz ty mně, pověz,
nezabudko malá,
zdali moje milá
na mne vzpomínala?
„Vzpomínala, lkala
jako po holoubku,
než ji vlákal jiný
k sobě ve chaloupku!“
Pověz ty mně, pověz,
drobná lašťovičko,
kde je a co dělá
drahé mé srdíčko?
„U okénka sedí,
do hvězdiček hledí,
smutné šepce písně,
divné průpovědi.
Hlavičku zavíjí,
dítko v klíně chová,
tesknoučká mu zpívá
při měsíčku slova:
102
,Och, což srdce mladé
v žalném vzlyku pyká,
když milého zradí,
pojme nevlídníka!
Dítě moje, dítě,
rozesměj svá očka,
ať se matka v tobě
nové lásky dočká!‘“
103
Opuštěná.
Zavrkala holubička
na haluzce svěží:
Pověz, co ti, holubičko,
na srdečku leží?
Nožky myješ ve vodičce,
smutně povrkuješ:
pověz, pověz, holubičko,
po kom hořekuješ?
Zeptala se stará máti
dcerušky své v chýži:
„Pověz, pověz, dítě drahé,
srdečko co tíží?
Teskně hledíš v hory modré,
žalně povzdychuješ:
pověz, pověz, dítě drahé,
po kom hořekuješ?“
„„Oj, když jsem já pospíšila
do širokých polí,
viděla jsem přilétati
černoušky sokoly.
104
Oj, vy mladí sokolíci,
lítosť se mnou sdělte,
dívku mladou, osiřelou
trochu rozveselte!
Oj, tam v dáli v snivém borku
na vysoké hůrce
mladý jinoch odpočívá
v tichounké komůrce.
Malá střecha nad komůrkou,
plno kalin po ní,
a do kalin ptáček létá,
smutnou píseň zvoní.
Och, jak možno jinochovi
klidně v zemi spáti,
svou kdy milou z dálky slyší
stále naříkati?
Leťte vy jí, sokolíci,
zpátky nad světničku:
že jsem složil za vlasť drahou
bujarou hlavičku.
Nade mnou že zastavil se
sám náš dobrý vládce:
,Mladé srdce obětoval
domovině matce!‘
105
Nade mnou že zasmutil se
hříváček můj vraný:
,Nebudeš víc na mně jezdiť,
pane milovaný!‘
Nade mnou že zazpívali
smutní druzi jemně:
,Jeho slávu nepokryje
studená ta země!‘
Zvěstovali sokolíci
divnou, divnou zprávu,
sklonila já, smutná dívka,
na srdečko hlavu.
Tenkrát srdce, rodičko má,
tenkrát zapomene,
až se vlídně růvek tichý
nad ním povyklene!““
106
Rodnému městečku.
Hoj, městečko mé rodné,
ty hnízdko sokolí,
což v srdci mně to bodne,
ať zřím tě kdykoli!
Rád pohroužím se dosud
v ty sladké vzpomínky,
jak vracel jsem se často
ach, do tvé krajinky!
Jak očima jsem slídil,
až kostelík jsem zhléd’,
až matičce jsem v pláči
kles’ v náruč naposled!
A když jsem na rozluku
zas v objetí jí pad’:
„Ó dítě, drahé dítě,
víc nespatřím tě snad!“
Ach, matičko má dobrá,
ó nevýslovný cit!
Juž přišel jsem jen z dálky
tvůj růvek navštívit!
107
Juž vítá mne jen otec,
vlas jako padlý sníh –
ba první jeho slzu
jsem tehdy ke rtům zdvíh’!
Ach, tatíčku můj drahý,
ó netušený žel!
Jak sokolík svým dětem
jsi v dálku uletěl...
Ó městečko mé rodné,
ty hnízdko sokolí,
což v srdci mně to bodne,
ať zřím tě kdykoli!
108
Má světnička.
Maličkou mám světničku
jako ptáci hnízda,
na okénku, na dveřích
často větřík hvízdá.
Ale což! mně dostačí
trochu šera kolem,
trochu zimy, trochu běd
s maličkým mým stolem.
Nad ním malé obrazy...
Jak se ke mně sklání!
Jako by mně šeptaly
tklivé požehnání...
Ó vy drahé podoby,
kdo vás štětci svěřil,
že kdys mluviť budete,
sám by neuvěřil!
Ale nikdo na světě
tak vás nezobrazí,
jako teskné srdíčko,
rodičové drazí!
109
Zatoužení.
Tmavo, chladno venku,
smutno ve přístěnku;
jenom ten měsíček bílý
bdí mně na okénku.
Kdybys byl, měsíčku,
míval kdy matičku,
zaletěl bys jako ptáček
v dálku nad světničku.
Nad světničku nízkou,
kostelíku blízkou,
pod travičkou pod zelenou
za mou rodnou vískou...
Až by na klekání
zvonku znělo lkání,
pověděl bys matičce mé,
jak vzpomínám na ni!
110
Upomínky.
I.
Usnulo mi srdce v ňadru
Usnulo mi srdce v ňadru
jako ptáče pod lupínky,
nepřilétli snové k srdci:
přilétly to upomínky.
Zašuměly křidélkami,
vyprávěly smutně, vřele
o krajině zádumčivé,
o chaloupce osamělé.
O jiskrných očích mládí,
o růžovém tužeb líčku,
o nadějí žhoucích retech,
o snů krásných andělíčku.
O životě sladkých klamů,
plném slibů, plném snění,
a o prvním nenadálém
ze snů krásných vyrušení...
111
II.
Nad chaloupkou lípa stará,
Nad chaloupkou lípa stará,
květy střásá v předsíň tenkou,
podřimlo si zlaté slunce –
tmavo, ticho nad stařenkou.
Zajásalo nebe modré,
hvězdami se rozesmálo,
pod lipou kdy za večera
„Synu! – Matko!“ slýchávalo.
III.
Ó však mi ji nevzbudíte!
Ó však mi ji nevzbudíte!
Tvrdě se to, tvrdě dřímá,
mráz kdy požeh’ růže na rtech,
v srdečko kdy padla zima.
Sypala jí lípa květy
na přikrývku vonnou, tenkou,
zaslzela drobnou rosou,
zaplakala nad stařenkou.
A to modré nebe pro ni
také drobné slzy lilo:
nad hrobem jí nejkrásnější
za hvězdičky rozsvítilo.
112
IV.
Dávno vesna odumřela,
Dávno vesna odumřela,
dávno prchlo zlaté mládí,
však mé oči popsaly je
na mechu a na kapradí.
A ten lesík, přítel dobrý,
dal mi novou matku – chůvu,
tichou, luznou samotičku –
což nám bylo o rozmluvu!
Ve svém stínu, ve svém klínu
zlatou sponkou hruď mi spínal,
ale přece, matičko má,
na tě jsem se rozpomínal!
V.
Usnulo mi srdce v ňadru
Usnulo mi srdce v ňadru
jako píseň pod lupínky,
zdají se mu zas ty staré
čarokrásné upomínky!
Ó však se mi neprobudí,
pokud v něm ten obraz visí,
jenž je k spánku zkolébával,
a jenž vzbudí sám je kdysi!
113
Ó však se mi neprobudí,
pokud milý hovor slyší
z malé vísky na vršíku,
z nízké chaty – pod cypřiší!...
114
Poesie.
Zas dumná slza v oku
a na rtu hasl vzdech,
když hudba ke mně kroků
jak lehký vála dech.
Můj bože, je to přízrak
či opět nový klam?
Ne, ne, ty ženo s číší,
juž dávno tebe znám!
Tvůj pohled – hvězdy vzplání,
tvá ústa – písní sklad,
tvá ňadra – sladké smání,
tvé hnutí plno vnad.
Tak plamenné máš oči,
však rty tak tajemné:
ó promluv, božská ženo,
co žádáš ode mne?
A žena číš mi k retu
a hudbou zní jí hlas:
„Jsem poesií světů
a Bohem věčných krás!
115
Tys poznal lásku ženy
a pěl tak do žáru,
leč pij! a zpěv tvůj šlehne
jak z toho poháru.“
A já si zakryl tváře
a vzúpěl po tichu:
„Juž dávno vína záře
mně zhasla v kalichu!
Juž dávno, dávno dopit
ten divokrásný žal,
co poslední mně kapkou
hruď ještě rozerval!“
Zas žena číš mi k retu,
zas hudbou zní jí hlas:
„Jsem poesií světů
a Bohem věčných krás!
Tys poznal srdce matky
a tak mu vroucně pěl:
nuž, pij! a budeš zpívať,
že svět to neslyšel.“
A já se třásl v touze,
již ruku vztáhl snad,
leč v pláči tichém pouze
jí k nohám smuten pad’:
„Ó vínem tím mne opil
čas dávný, daleký!
Je nevyzpívám v písních,
bych zpíval na věky!“
116
Zas žena číš mi k retu
a hudbou zní jí hlas:
„Jsem poesií světů
a Bohem věčných krás!
Máš ještě jinou matku,
ta je tak chudičká,
že drahým démantem jí
juž každá písnička!...“
Och, což jsem skočil hbitě
tak roztoužen, tak mlad,
a jako matce dítě
jí v sladkou náruč pad’:
„Jak chudičké té matce
nepíti ku zdaru?
Ó vypiju až do dna,
bychť smrt pil z poháru!“
117
Mládí.
Noc tichá, tmavá dole; hvězdno nahoře –
ach, snivě oko bloudí v světel táboře.
A zvolna zastaví se u hvězdičky kdes,
jež povznáší se výš a výše do nebes.
A obdivuje lesk a čarokrásný třpyt,
jenž kouzelně se lije kolem na blankyt...
Však náhle žhoucí slza po něm přeletí:
má krásná hvězda klesla v mračen objetí...
I hledím v zamyšlení v tajůplnou výš:
ó již se oku mému nikdy nevrátíš!
Tak mládí moje sličné, květů bohactví,
mých tužeb hvězda krásná, snů mých junáctví,
a probájených nocí písně rusalky:
vše odletí mi záhy, záhy do dálky!...
Ej, však juž čas býť mužem, bystrým sokolem,
čas rozepnouti křídla, blýskať kolkolem!
Vždyť pochopiti svět a žití bohactví
jest teprv velkolepé, pravé junáctví!
118
Na hřbitově.
Zachvěly cypřiše hlavami
a děly svědectví přečarovná:
„Mnoho tu lásky je pod námi,
jí žádná živá se nevyrovná!“
Z cypřiše jedné tam v ústraní
zní cosi ptáčkovi v sladkém hlasu:
„Všichni, och, hřbitova poddaní
co živi neznali lepších časů!
Sotva že sluníčko vychází,
a sotva zazvoní píseň ranní,
přátely hroby se posází:
„„Ó,Ó synu, matičko, na shledání!““shledání!‘
Oj, což tu srdečko zaplane,
oj, což v ně mládí kus opět skočí,
vzpomínkou luznou je ovane
a vroucí naručí poobtočí!
A což kdy přítele k příteli
tu ve hrob po letech nesou z dáli:
jaké to shledání, veselí!
Co živi takého nepoznali!“
119
Podvečer.
Ticho, teskné ticho po světnici –
sedím, dumám opět při konvici...
A jak hledím do ní, vidím na dně
divný obraz míhati se ladně,
vidím, vidím matce v klínu dítě –
a pěsť chvátí číši křečovitě –
vidím na dně útlá dětská líce:
ne, ne, to já nejsem, matko, více!
Pusť mne, hořem šílím ve tvém klíně!...
Zachvěl obraz v plamenném se víně,
ale neprch’... Nuže, přízrak lepý
s číší zdrtím v tisíceré střepy!...
Vzúpěla mi číše pod nohama, –
neslyšel jsi ústa vzkřiknouť známá?
Opět – opět – ó když předojemně
skláněla se naposledy ke mně,
lkala tak – ach, tušila v tom pláči,
že víc dítě k srdci nepřitlačí...
Ticho, smutné ticho po světnici –
sedím, dumám opět při konvici.
Ha, co vidím přízraky jen samé?
Och, však se juž dávno spolu známe!
120
Růži – motýl ve kalíšku vonném!
Znali jsme se, však to úpí stonem! –
měli jsme se rádi – běda! znova
vyslovil jsem tajemná ta slova...
A sotva se první se rtů smeklo,
vzbouřilo mi v ňadru celé peklo.
Bláhový! – Však umím juž byť slepý:
opěť zvoní na podlaze střepy...
Divně sténají mně pod nohama,
jako ústa, dobře, dobře známá,
bědovala kdysi za tulákem,
skrytým v dálce horami a mrakem...
Ticho, vábné ticho po světnici,
sedím, dumám opět při konvici:
Kde jen dlí, že nevrací se ke mně!
Sčítám chvilky, hledím k dveřím temně –
ó můj bože! až tak náhle vkročí,
co jí poví ústa a co oči?
Dvéře vrzly – letím k ní jak děcko,
a co v srdci, v čelo líbám všecko!
Ó jak černá očka hledí na mne,
jak ty rtíky usměvavé, klamné
sklánějí se vroucně na mou šíji!
A ty ručky, sepjaté mi k skráním,
v čarokrásné, němé harmonii
svatým lásky mluví požehnáním!
Ticho, milé ticho po světnici –
sedím, dumám opět při konvici...
121
Vzpomínko! ty hudbo tajůplná,
kterak zní a blýská tvoje vlna!
Jako na výsluní skvoucí rubín!
Jako zápal z nejtajnějších hlubin,
jarní bouř i jarní snové zlatí:
tak mou mysl divokrásně chvátí!
Čarodějné z nitra ženou květy,
šeptáš-li mně líbeznými rety:
Hochu, hochu, kde tvůj úsměv dětský,
kde ty žárné touhy a sny všecky,
štěstí mládí, zápal lásky svatý!?
Jako hrob jsi, hochu, ledovatý!...
122
Stabat mater.
Stabat mater dolorosa
juxta crucem lacrimosa,
dum pendebat filius...
Svitl měsíc přes klášterní prahy
stříbrnými v celu paprsky,
ozářil v ní bledých tváří tahy,
zlíbal mnichu rety bratrsky.
Zachvěl mnich se šílenstvím i hořem,
jako člun, když bouře zmítá mořem...
Rozumím ti, mladý teskný mnichu!
Bolesť tvá mi stená v útrobách,
s vínem jed mi leje do kalichu,
zatoužím-li smutně po dobách,
kdy mé sny, kdy každé moje přání
naplnilo matky požehnání,
kdy mé srdce, v lásce její skryto,
vášní světa bylo nedobyto!
Mnichu! Já z tvé písně usedavé
každé slovo bolně procítil,
starý žal jím znova roznítil,
upomínky v srdci bouřil žhavé
na dobu, kdy hlahol zvonů děsný
provázel mne k hrobu mojí vesny,
když ji drahou, čistou, tajemnou
na vždy zasypali přede mnou...
123
Dlouho klečel nad jejím jsem rovem,
jak ty, mnichu, v snění pohroužen –
och, jak byl bych zjásal roztoužen
nad jedinkým roditelky slovem,
jak bych stihal úsměv jejích lící
sladce, zbožně synu žehnající,
jak bych slzu s jejích víček zlíbal,
její písní v sny se ukolíbal,
její písní ze snění se budil,
jejím dechem v prsa chvátil zápal,
s kterým jsem se loutny kdysi chápal,
štěstím plakal, blahem jásal, trudil!
Drahé, svaté, velké srdce matky,
požehnáno budiž na stokrát!
Sotva na tě ráj se usmál sladký,
zkrvaveno bylos mnohokrát,
na kříž hledělo jsi pukající,
lásku svou tam zřelo umírat – –
Synu, synu teskný, zoufající,
ejhle, matka! přišla pod kříž lkat!...
Mnichu, mnichu, já z tvé písně s hořem
každé slovo v srdce ponořil,
a než jeho žár jsem umořil,
poznal jsem, jak bouře zmítá mořem,
smíchem svým jak ničí v korábu
na sta nejkrásnějších půvabů...
Duše má se zakalila nocí,
a já úpěl dlouho bez pomoci.
124
V cele mnich v dlaň ještě hlavu klade,
oko dosud těká bez cíle –
ale náhle svěží, jasné, mladé
zablesklo tak vroucně, spanile:
slyšíš, jaký zvuků roj sem pluje?
Mnich se zvedá, slzí, potácí,
„stabat mater“ zbožně opakuje,
a zář v duši se mu navrací...
Srdce mé, kdy světla toho vlna
šlehne v tvoje ňadra hořeplná?
Kdy v ně aspoň jeden paprsk padne
a má duše novou písní zmladne?
125
Z kostela...
Nežehnáš, tatíčku,
dětem na cestu,
neobjímáš, máti,
svoji nevěstu.
Radostné nám slzy
cestou nezáří –
smutnotě mi bez vás
kráčeť k oltáři!
Smutněji mi ještě
na vrch z kostýlku,
a tam pokleknouti
u vás na chvilku.
Zamysliť se v zkazky,
vtoužiť ve mládí,
co mi vaši lásku
nazpět přivádí.
Ach, ta rodná láska!
Kdo jí v náruč pad’,
v slzách musí na ni
věčně vzpomínat!
126
Stále v srdci hřeje
svým ho sluníčkem,
byť ji udusili
dávno trávníčkem.
Ach, ta rodná láska!
Kdo pil z jejích vnad,
vždycky bude na ni
blažen vzpomínat!
Neodejdeť více
nikdy ode mne,
byť ji zakopali
ruce nájemné.
Ach, ty rodná lásko,
na chvilku se zbuď,
na okamžik zahřej
matičce mé hruď,
srdcem pohni otci,
chladné ruce zkřis,
by mi požehnaly
jako děcku kdys!
Navrať zhaslým očím
kratičký jen svit,
co by se synem se
mohly rozloučit!
Vkouzli v mrtvá ústa
sladké usmání,
jedinkou mi oživ
chvilku shledání!
127
Naposled přej stisknouť
ruce uvadlé,
jednou ještě zlíbať
tváře zapadlé,
na chvilku jen vdýchať
život do těla:
ach, což bych šel blažen,
blažen z kostela!
128
Hle, matka!
Žebračka stojí u dveří
a ruku vztáhnouť váhá –
sníh proplítá se kadeří
a ňadra polo nahá.
Ó těžko říci, co ret vzlyká,
leč v tváři věta krátká,
ta chladné nitro odemyká
a v srdce bodá jako dýka:
Hle, vaše matka!
Vzdech vydral se mi jediný,
jí z oka slza sklouzla:
to Bůh ví, v slze chudiny,chudiny
jaká zřím vždycky kouzla!
I chopil jsem ty ruce bědné
a lkal a šeptal z pola:
Máš dítek šiky nepřehledné
a pokyň: každé páži zvedne:
„Vlasť matka volá!“
Jak? vrtíš hlavou nebohá?
Ó ctím to němé hoře!
Co krásných hvězd má obloha,
co skvoucích perel moře:
129
jen ty, matičko, nemáš dětí,
když cesta kluzká, hladká,
by zachytli tě ve objetí
a svět ti mohl záviděti:
„Hle, šťastná matka!“
Ti odrodilci bezděční,
již sotva tebe chápou,
ach, rouhaví a nevděční
tvou svatou lásku šlapou!
Kde písně pro tvou trpkou chvíli?
Tam sestru barkarola
a jinde duma k boji sílí,
jen žal tvůj nikdo nerozptýlí,
když o lék volá!
A kdy ta rozvaděná mláď,
až srdci tvému bědno,
juž pozná přec, že její máť
jen objetí má jedno,
a do něho že všecky tulí
a v něm že mlčí hádka?
Ó hana těm, před její vůlí
kdo hrdá čela nesehnuli,
ó bědná matka!
Jí vzlyk se vydral jediný
a z oka slza sklouzla:
to Bůh ví, v slze chudiny
jaká zřím vždycky kouzla!
130
Ó nelkej víc, juž blízko do dne,
a mráz mu neodolá,
a neodolá matce rodné
víc žádné srdce nerozhodné,
když o smír volá!
131
Zda světničku kdy spatřím svou?
Slyš bouři děl a rachot pušek,
zas bitva zuří zběsilá!
Brat skalám klesá do podušek
a poslední vzdech vysýlá...
Vy zovete to svatou válkou,
co pánům v teple sotva hrou – –
Ach, tiché práci vyrván dálkou,
zda světničku kdy spatřím svou?
Tam za horami na mne čeká:
„Kam ulet’ pták můj zpěvavý?
Och, srdce se mi o něj leká,
že sotva zpět se dostaví!“
Ó netuž po mně, milá družko,
ó nebuď v srdci touhu zlou!
Což vzpomínám, kdy lehám v lůžko,
zda světničku kdy spatřím svou!
Oj, podivné mám lůžko nyní
na mechem krytém skalisku!
Strom přikrývá mne, křoví stíní
a moře hučí na blízku.
132
Však sotva v oči sen mi klesá
a rodné nivy k sobě zvou,
slyš: „Nepřítel!“ stráž volá z lesa –
zda světničku kdy spatřím svou?
Hoj, směle, bratři, vzhůru čela:
Čech neumí se v boji třásť!
Ha, běda! v prsou tkví mi střela:
nuž, pozdravte mi drahou vlasť!
Ó zanechte mne – k čemu vzdechu?
Však vyřiďte, – juž ústa mrou –
že do posledního jsem dechu
ach, na světničku myslil svou!
133
Jaro na Závisti.
(Památce Vítězslava Hálka.)
I.
I.
Jaro, jaro! Všudy zpěvno,
všudy vonno, všudy mlado –
povězte mně, má panenko,
není-li tu eldorado?
Hle, hle, modrem bílý mráček
plachtu zvedá, rychle plaví:
pověz, pověz, mráčku bílý,
nepluješ-li ku Zbraslavi?
Pluje, pluje! Od Zbraslavi
k Závisti se trochu nahne:
pozor, pozor, myslivečku,
ať ti rujné nevytáhne!
Nevytáhnul, jinam zahnul,
nad vršík kams k památníku:
jen ho shledl, v líci zbledl,
rozplakal se v okamžiku.
134
Napojily slzy jeho
žitné pole, pole smavé,
rozkukaly žežhuličky:
„Vítězslave, Vítězslave!“
II.
II.
Východ slunce! Z modrých vrchů
divokrásné růže planou,
sletují se slavíkové
nad krajinku milovanou!
Sletují se z dálných vlastí,
přinášejí hojnosť zpěvů,
jenom slavík vyšehradský
nepřilétá na návštěvu.
Sletují se ku pomníku,
z hrdélek jim písně vanou,
a křidélka třepotají:
„Na shledanou, na shledanou!“
A teď olše a teď břízy
sivé hlavy smutně věsí,
vlasem šumí divné dumy:
„Slavíčku náš, kde jsi, kde jsi!“
135
III.
III.
Kvete žito u pomníku,
klásek s kláskem povídá si:
„Bývaly to radovánky,
bývaly to lepší časy!“
Zurčí potok u pomníku,
vlna s vlnou hovor vede:
„Ach, tak sladce nikdo více
zapěti nám nedovede!“
Otočil se jinoch větřík,
setřel slzy růžím planým:
„Ba tak nikdo nebude nám
na věky juž milovaným!“
IV.
IV.
Sivá skalka z lesa hledí,
čeká hosta po Vltavě –
mnoho se jí nastřádalo
za tu zimu v šedé hlavě.
Nepřichází! darmo touží,
darmo nitro hoře chvátí:
juž se tobě, skalko šedá,
nikdy více nenavrátí!
136
Na vršíku nevysokém
chatka nízká bez okénka,
ku krovu se nachyluje
šepotavá cypřiš tenká.
Někdy ptáček odpočne si
na cypřiši v divném pění –
to přináší od Závisti
sladké jarní pozdravení!
V.
V.
Jaro, jaro! Všudy zpěvno,
všudy vonno, všudy mlado –
povězte mně, má panenko,
není-li tu eldorado?
Všecko, všecko máj nám vrátil,
nové krásy léto dává,
ale víc mu nezapěje
zlaté srdce Vítězslava!
137
Písně!
Písně, moje písně, nezabudky vonné,
při vás moje duše ve snu zlatém tone.
Dávno nezabudky, dávno jsme my známi:
s vámi vyrůstal jsem mezi pohádkami,
s vámi setkával se za každičkým krokem
za modrými vrchy v borku nad potokem.
A když bylo třeba srdci v městě líku,
pospíchal jsem k vám jen chutě do lesíku,
ostříhal vás znova, do večera hlídal
a své mladé tísně u vás vyzpovídal.
Což ta vaše očka tkvěla na mně sdílně –
tak jsme dlouho, dlouho žili nerozdílně!
Později jsem vámi posázel dvé hrobů
na památku otci, věrné matce v zdobu,
a na sklonku mládí přeju jenom sobě,
by vás jednou někdo na mém sázel hrobě,
jako já vás sázím v slavičí svou dobu.
Ó kéž píseň každá, již mi srdce utká,
není víc než sladká, drobná nezabudka!...
E: js; 2002
138