Horská chasa.

Horská chasa.
Hej, ta naše horská chasa, zakletá je v tělo krása, zázračný je květ! A když hasá, a když jásá, v zvonek každý ret, nohy v let. Oj, ten horský orlík sivý není hladký, není snivý jako hejsek z měst: v prsou dlí mu Parom divý, v zpěvu síla jest, a což pěsť! Však ta dívka pohoračka také není panská hračka: ohnivou má krev, oči z jisker, ale z ptáčka sladkotužný zpěv – divný zjev! Neuzavřel naše hory starý pán Bůh na závory jako skalní hrad, 11 ale dbal, by nebyl chorý za to horal brat – dal mu mlat! A ty páže a ty mlaty dobře poznal vrah juž klatý, neprodléval víc: ukázal jim chutě paty, jak mu vyšly vstříc z Domažlic. Och, těch mlatů a těch páží zdali dnes nám nezpřeráží vzteklý dav? Běda! naše česká stráži: příval drtí stav – ďas to sprav! Proto dal ti Parom blesky, aby složils, lide český, ruce mrtvě v klín? Abys hleděl, jak se hezky valí tobě Rýn do krajin? Proto jazyk máš tak zvučný, aby ztuhnul, kdy ti zručný lupič v zemi již? Hoj, můj lide, v tanec hlučný! Nedej vrahu v chýž: zahyň spíš! 12