Poesie.

Poesie.
Zas dumná slza v oku a na rtu hasl vzdech, když hudba ke mně kroků jak lehký vála dech. Můj bože, je to přízrak či opět nový klam? Ne, ne, ty ženo s číší, juž dávno tebe znám! Tvůj pohled – hvězdy vzplání, tvá ústa – písní sklad, tvá ňadra – sladké smání, tvé hnutí plno vnad. Tak plamenné máš oči, však rty tak tajemné: ó promluv, božská ženo, co žádáš ode mne? A žena číš mi k retu a hudbou zní jí hlas: „Jsem poesií světů a Bohem věčných krás! 115 Tys poznal lásku ženy a pěl tak do žáru, leč pij! a zpěv tvůj šlehne jak z toho poháru.“ A já si zakryl tváře a vzúpěl po tichu: „Juž dávno vína záře mně zhasla v kalichu! Juž dávno, dávno dopit ten divokrásný žal, co poslední mně kapkou hruď ještě rozerval!“ Zas žena číš mi k retu, zas hudbou zní jí hlas: „Jsem poesií světů a Bohem věčných krás! Tys poznal srdce matky a tak mu vroucně pěl: nuž, pij! a budeš zpívať, že svět to neslyšel.“ A já se třásl v touze, již ruku vztáhl snad, leč v pláči tichém pouze jí k nohám smuten pad’: „Ó vínem tím mne opil čas dávný, daleký! Je nevyzpívám v písních, bych zpíval na věky!“ 116 Zas žena číš mi k retu a hudbou zní jí hlas: „Jsem poesií světů a Bohem věčných krás! Máš ještě jinou matku, ta je tak chudičká, že drahým démantem jí juž každá písnička!...“ Och, což jsem skočil hbitě tak roztoužen, tak mlad, a jako matce dítě jí v sladkou náruč pad’: „Jak chudičké té matce nepíti ku zdaru? Ó vypiju až do dna, bychť smrt pil z poháru!“ 117