Poesie.
Zas dumná slza v oku
a na rtu hasl vzdech,
když hudba ke mně kroků
jak lehký vála dech.
Můj bože, je to přízrak
či opět nový klam?
Ne, ne, ty ženo s číší,
juž dávno tebe znám!
Tvůj pohled – hvězdy vzplání,
tvá ústa – písní sklad,
tvá ňadra – sladké smání,
tvé hnutí plno vnad.
Tak plamenné máš oči,
však rty tak tajemné:
ó promluv, božská ženo,
co žádáš ode mne?
A žena číš mi k retu
a hudbou zní jí hlas:
„Jsem poesií světů
a Bohem věčných krás!
115
Tys poznal lásku ženy
a pěl tak do žáru,
leč pij! a zpěv tvůj šlehne
jak z toho poháru.“
A já si zakryl tváře
a vzúpěl po tichu:
„Juž dávno vína záře
mně zhasla v kalichu!
Juž dávno, dávno dopit
ten divokrásný žal,
co poslední mně kapkou
hruď ještě rozerval!“
Zas žena číš mi k retu,
zas hudbou zní jí hlas:
„Jsem poesií světů
a Bohem věčných krás!
Tys poznal srdce matky
a tak mu vroucně pěl:
nuž, pij! a budeš zpívať,
že svět to neslyšel.“
A já se třásl v touze,
již ruku vztáhl snad,
leč v pláči tichém pouze
jí k nohám smuten pad’:
„Ó vínem tím mne opil
čas dávný, daleký!
Je nevyzpívám v písních,
bych zpíval na věky!“
116
Zas žena číš mi k retu
a hudbou zní jí hlas:
„Jsem poesií světů
a Bohem věčných krás!
Máš ještě jinou matku,
ta je tak chudičká,
že drahým démantem jí
juž každá písnička!...“
Och, což jsem skočil hbitě
tak roztoužen, tak mlad,
a jako matce dítě
jí v sladkou náruč pad’:
„Jak chudičké té matce
nepíti ku zdaru?
Ó vypiju až do dna,
bychť smrt pil z poháru!“
117