Jaro na Závisti.

Rudolf Pokorný

Jaro na Závisti. (Památce Vítězslava Hálka.)
I. I.
Jaro, jaro! Všudy zpěvno, všudy vonno, všudy mlado – povězte mně, má panenko, není-li tu eldorado?
Hle, hle, modrem bílý mráček plachtu zvedá, rychle plaví: pověz, pověz, mráčku bílý, nepluješ-li ku Zbraslavi? Pluje, pluje! Od Zbraslavi k Závisti se trochu nahne: pozor, pozor, myslivečku, ať ti rujné nevytáhne! Nevytáhnul, jinam zahnul, nad vršík kams k památníku: jen ho shledl, v líci zbledl, rozplakal se v okamžiku. 134 Napojily slzy jeho žitné pole, pole smavé, rozkukaly žežhuličky: „Vítězslave, Vítězslave!“
II. II.
Východ slunce! Z modrých vrchů divokrásné růže planou, sletují se slavíkové nad krajinku milovanou!
Sletují se z dálných vlastí, přinášejí hojnosť zpěvů, jenom slavík vyšehradský nepřilétá na návštěvu. Sletují se ku pomníku, z hrdélek jim písně vanou, a křidélka třepotají: „Na shledanou, na shledanou!“ A teď olše a teď břízy sivé hlavy smutně věsí, vlasem šumí divné dumy: „Slavíčku náš, kde jsi, kde jsi!“ 135
III. III.
Kvete žito u pomníku, klásek s kláskem povídá si: „Bývaly to radovánky, bývaly to lepší časy!“
Zurčí potok u pomníku, vlna s vlnou hovor vede: „Ach, tak sladce nikdo více zapěti nám nedovede!“ Otočil se jinoch větřík, setřel slzy růžím planým: „Ba tak nikdo nebude nám na věky juž milovaným!“
IV. IV.
Sivá skalka z lesa hledí, čeká hosta po Vltavě – mnoho se jí nastřádalo za tu zimu v šedé hlavě.
Nepřichází! darmo touží, darmo nitro hoře chvátí: juž se tobě, skalko šedá, nikdy více nenavrátí! 136 Na vršíku nevysokém chatka nízká bez okénka, ku krovu se nachyluje šepotavá cypřiš tenká. Někdy ptáček odpočne si na cypřiši v divném pění – to přináší od Závisti sladké jarní pozdravení!
V. V.
Jaro, jaro! Všudy zpěvno, všudy vonno, všudy mlado – povězte mně, má panenko, není-li tu eldorado?
Všecko, všecko máj nám vrátil, nové krásy léto dává, ale víc mu nezapěje zlaté srdce Vítězslava! 137