Jaro, jaro! Všudy zpěvno,
všudy vonno, všudy mlado –
povězte mně, má panenko,
není-li tu eldorado?
Hle, hle, modrem bílý mráček
plachtu zvedá, rychle plaví:
pověz, pověz, mráčku bílý,
nepluješ-li ku Zbraslavi?
Pluje, pluje! Od Zbraslavi
k Závisti se trochu nahne:
pozor, pozor, myslivečku,
ať ti rujné nevytáhne!
Nevytáhnul, jinam zahnul,
nad vršík kams k památníku:
jen ho shledl, v líci zbledl,
rozplakal se v okamžiku.
Napojily slzy jeho
žitné pole, pole smavé,
rozkukaly žežhuličky:
„Vítězslave, Vítězslave!“
Východ slunce! Z modrých vrchů
divokrásné růže planou,
sletují se slavíkové
nad krajinku milovanou!
Sletují se z dálných vlastí,
přinášejí hojnosť zpěvů,
jenom slavík vyšehradský
nepřilétá na návštěvu.
Sletují se ku pomníku,
z hrdélek jim písně vanou,
a křidélka třepotají:
„Na shledanou, na shledanou!“
A teď olše a teď břízy
sivé hlavy smutně věsí,
vlasem šumí divné dumy:
„Slavíčku náš, kde jsi, kde jsi!“
Kvete žito u pomníku,
klásek s kláskem povídá si:
„Bývaly to radovánky,
bývaly to lepší časy!“
Zurčí potok u pomníku,
vlna s vlnou hovor vede:
„Ach, tak sladce nikdo více
zapěti nám nedovede!“
Otočil se jinoch větřík,
setřel slzy růžím planým:
„Ba tak nikdo nebude nám
na věky juž milovaným!“
Sivá skalka z lesa hledí,
čeká hosta po Vltavě –
mnoho se jí nastřádalo
za tu zimu v šedé hlavě.
Nepřichází! darmo touží,
darmo nitro hoře chvátí:
juž se tobě, skalko šedá,
nikdy více nenavrátí!
Na vršíku nevysokém
chatka nízká bez okénka,
ku krovu se nachyluje
šepotavá cypřiš tenká.
Někdy ptáček odpočne si
na cypřiši v divném pění –
to přináší od Závisti
sladké jarní pozdravení!
Jaro, jaro! Všudy zpěvno,
všudy vonno, všudy mlado –
povězte mně, má panenko,
není-li tu eldorado?
Všecko, všecko máj nám vrátil,
nové krásy léto dává,
ale víc mu nezapěje
zlaté srdce Vítězslava!