IV. Dávno vesna odumřela,

Rudolf Pokorný

IV.
Dávno vesna odumřela,
Dávno vesna odumřela,
dávno prchlo zlaté mládí, však mé oči popsaly je na mechu a na kapradí.
A ten lesík, přítel dobrý, dal mi novou matku – chůvu, tichou, luznou samotičku – což nám bylo o rozmluvu! Ve svém stínu, ve svém klínu zlatou sponkou hruď mi spínal, ale přece, matičko má, na tě jsem se rozpomínal!