III. Podřimuje po návrších

III.
Podřimuje po návrších Podřimuje po návrších
jasná ohňů lešť, ze smolných jen povětroňů zlatý prší dešť. Hučí, hučí po krajině mocná hodina: mládež shání do chaloupek, ohně shasíná. 25 Ticho, tmavo, ani hlásku, ani pohnutí, uschovala půlnoc všecko pod svou perutí. Ticho, ale juž juž nocí vršek proniká: na rameně stříbrného drží orlíka... A jak orlík jasná křídla v temno rozestře, vyskočí z hor švarný panic, vládne po sestře. Ó jaké tu radovánky, co tu jásotu! Tisíce se v horách budí různých životů! Na sta ptáků pomrkuje, na sta poslouchá, jak ty hory vysvlečené vklouznou do roucha. Borek mladne, potok zvoní – hej, už první máj! Pod okénkem švarné dívce hraje na šalmaj... 26 K okénečku dívka skočí: „Milý Bože můj! Stavěl-li tě jinoch drahý, pěkně, májko, stůj!“ Oj, tu vísku pod borkem dnes jak když vyleští, a těch májek před chýžkami co hub po dešti! „Hoj, ty máji zlatovlasý, prosíme tě v chýž, ustárli jsme, ale zmladnem, jenom promluvíš!“ Och, máj není upejpálek, rád se zastaví, a se svými horaly si ťukne na zdraví!...