Na sv. Tři krále.

Na sv. třiTři krále.
V okénko mrazík sněženky dýše, v pestrou je splétá kytici... Do vody lije olovo tiše v chudičké žena světnici – och, jak se srdce radostně vzruší, sotva že zdárný úlitek tuší ve vodě zlobně šumící! A juž ho ručka nad povrch vznáší, a juž se kalí štěstím hled: Zří jako povoz, koně se plaší, do dálky žínku nese let... Och, což hned v duši mladičké vdově obrazy luzné kmitají nově – mžiknutím ženu zbaví běd. Vidí se, vidí vznešenou paní – všecko se mění báječně; sloužících davy před ní se klaní, rytíři mluví srdečně... Blažená sedá hraběti k boku – – tajemná zoř jí zableskla v oku, ústa se třesou bezděčně... 38 Sjíždí se panstvo, hody se množí, víno se pění, číše zní, a zase ticho... v hraběcím loži – jací to snové líbezní!... Štěstím se chvěje mladičká vdova, úlitek líbá, sní a sní znova – slibové čární, vítězní! Kde že juž její chaloupka těsná? Kam hledí, samá komnata... Však slyš! v tom dítě zapláče ze sna: rozplývá dům se ze zlata... Vášnivě matka k srdci je tlačí, a teprv v tichém, tichounkém pláči cítí, jak dost je bohata! 39