Na sv. třiTři krále.
V okénko mrazík sněženky dýše,
v pestrou je splétá kytici...
Do vody lije olovo tiše
v chudičké žena světnici –
och, jak se srdce radostně vzruší,
sotva že zdárný úlitek tuší
ve vodě zlobně šumící!
A juž ho ručka nad povrch vznáší,
a juž se kalí štěstím hled:
Zří jako povoz, koně se plaší,
do dálky žínku nese let...
Och, což hned v duši mladičké vdově
obrazy luzné kmitají nově –
mžiknutím ženu zbaví běd.
Vidí se, vidí vznešenou paní –
všecko se mění báječně;
sloužících davy před ní se klaní,
rytíři mluví srdečně...
Blažená sedá hraběti k boku – –
tajemná zoř jí zableskla v oku,
ústa se třesou bezděčně...
38
Sjíždí se panstvo, hody se množí,
víno se pění, číše zní,
a zase ticho... v hraběcím loži –
jací to snové líbezní!...
Štěstím se chvěje mladičká vdova,
úlitek líbá, sní a sní znova –
slibové čární, vítězní!
Kde že juž její chaloupka těsná?
Kam hledí, samá komnata...
Však slyš! v tom dítě zapláče ze sna:
rozplývá dům se ze zlata...
Vášnivě matka k srdci je tlačí,
a teprv v tichém, tichounkém pláči
cítí, jak dost je bohata!
39