Na Dušičky.

Rudolf Pokorný

Na dušičkyDušičky.
Vyleštěn dneska hřbitůvek prostý, po hrobech plno světýlek; naplnil se dnes tichými hosty celý ten boží kostýlek. Hle, u zdi v pláči na nízkém hrobě dřevěný dítě objímá kříž: „Vidíš-li svoje nebohé robě, matičko drahá, klidně-li spíš? Ze světa sobě postesknout chvátá na ten tvůj sirý, siroučký rov, probuď se, probuď, matičko zlatá, několik jenom zahovoř slov! Zahřej své dítě, zimou se třese, bědou a hladem umírá již, ale přec ještě svíčku ti nese – matičko drahá, klidně-li spíš?“ Na růvek dítě hlavičku kloní, tichounko sní, a k půlnoci juž – ha, slyšíš? zvonek na mši jak zvoní, v kostelík hojnou svolává druž... 34 Pozvedla plaše dceruška hlavu, plouží se tajně blíže a blíž, pátrá i hledá v tajemném davu – matičko drahá, klidně-li spíš? A hle! tam kráčí v běloučkém šatě – s výkřikem dítě letí jí vstříc... Uchopí matka dcerušku v chvatě, objímá, líbá více a víc, v kostelík nese, rubášem cloní – – – A zase ticho a zase slyš! záhy dnes komus hodinka zvoní – matičko drahá, klidně-li spíš? 35