Dudák.

Dudák.
Usnul dudák u cesty, dudy na svém klíně, ocitl se náhle kdes u nebeské síně. Ocitl se, Bůh ví jak, u božího tronu, tkvěly na něm oči všech svatých legionů. A sám pán Bůh děl mu hned: „Trpěls, vím to jisto, za to zrovna před trůnem zadal jsem ti místo!“ Poklonil se dudáček před nebeským stolem, ale co se ohlíží starostlivě kolem? Na čelo se vysmáhlé těžká chmura sází – s úsměvem se pán Bůh ptá, co mu ještě schází? 30 Klekl dudák před trůnem, vyznává své trudy: „Ach, vždyť jsem tam u cesty zapomněl si dudy! A ty, pane, za živa přirostly tak ke mně, že mi,mi nežli bez nich ráj,ráj milejší je země! Och, když jsem já u lesa spustil na ty dudy, láskou strom hned po stromu natahoval údy! Ptáče pělo ptáčeti, kvítek mnul si oči, a ti lidé v objetí div se neutočí!“ „„No, no,““ pán Bůh konejší, „„spravím tvoji choutku...““ A hle, dudy octly se na zdi kdesi v koutku. Toužebně je dudáček na svá ňadra tlačí – – a ze spánku u cesty probouzí se v pláči... 31