Dudák.
Usnul dudák u cesty,
dudy na svém klíně,
ocitl se náhle kdes
u nebeské síně.
Ocitl se, Bůh ví jak,
u božího tronu,
tkvěly na něm oči všech
svatých legionů.
A sám pán Bůh děl mu hned:
„Trpěls, vím to jisto,
za to zrovna před trůnem
zadal jsem ti místo!“
Poklonil se dudáček
před nebeským stolem,
ale co se ohlíží
starostlivě kolem?
Na čelo se vysmáhlé
těžká chmura sází –
s úsměvem se pán Bůh ptá,
co mu ještě schází?
30
Klekl dudák před trůnem,
vyznává své trudy:
„Ach, vždyť jsem tam u cesty
zapomněl si dudy!
A ty, pane, za živa
přirostly tak ke mně,
že mi,mi nežli bez nich ráj,ráj
milejší je země!
Och, když jsem já u lesa
spustil na ty dudy,
láskou strom hned po stromu
natahoval údy!
Ptáče pělo ptáčeti,
kvítek mnul si oči,
a ti lidé v objetí
div se neutočí!“
„„No, no,““ pán Bůh konejší,
„„spravím tvoji choutku...““
A hle, dudy octly se
na zdi kdesi v koutku.
Toužebně je dudáček
na svá ňadra tlačí – –
a ze spánku u cesty
probouzí se v pláči...
31