Na Křivoklátě.
Hle, žebráka na tvrdém skalisku!
Juž čas mu sedral roucho na polo,
a přece tolik vnad mu na blízku,
že věčně bych chtěl bloudiť okolo!
Čas drahný nevstoupil jsem v jeho hvozd
a mnoho zatím snů mi v duši zvadlo.– –
Dnes přicházím, ne více vrásek prost,
by na okamžik srdce mi tu zmladlo!
Ó pamatuješ, hrade zádumčivý,
jak ve tvých troskách jinoch dřímal snivý,
jaks čarovnými obrazy jej lákal,
že touhy pln se často porozplakal?
Ó pamatuješ, kterak v hvězdné noci
ti často dlíval v čarodějném klíně
a v pláči tebe vzýval ku pomoci,
když vrah ti hýřil v drahé domovině?
Kde jsou ty doby zápalův a lásky,
ty luzné sny, ta bujná touha mládí?
Kdo s čel nám setře skutečnosti vrásky
a lepé idealy vynahradí?
Nad tebou aspoň zavzní někdy vzdechy,
leč život můj a s ním má láska ryzí
jak bludné světlo nad močálem zmizí,
67
ach, nepoznaná, sirá, bez potěchy!
A snů mých skrytých zlatosmavá zoře
jak hvězda zakmitne se na obzoře,
svou vřelou krví dráhu svoji zkropí
a zmizí na vždy, na vždy beze stopy!...
Co byl jsem víc,víc než na tvém ňadru čistém
jediným bouří uchváceným listem,
jedinou kapkou v těžkých mračen davu,
jenž přeletí tvou starou někdy hlavu?
A co jsou více, kdo tu vládli svorně,
než ti, co úpěli jim v lidomorně?
Kde úsměv Filipin, kde vzdechy Blanky,
kde slavičí je mírní radovánky?
Kde Karel náš, kde jeho vězeň mladý,
kde Ferdinand a biskup bělobradý?
Ó ptej se žaláře a mohyl řady
a zpytuj třeba po všecko je žití,
kde jsou ti všichni, kterak odpoví ti!...
Co zbylo z nich? Jen trochu záře, zvuku,
však krve jich už není ve pravnuku!
Och, tys je vídal, hrade, častokráte,
tys na skráně jim koruny klad’ svaté
a mlčíš též... Či vzpomínky víc není
v tvém srdci na královské vladaření,
na hlahol rohů po doubravě tmavé,
na švarné lovce, kníně usmívavé,
na Augustovu posněženou hlavu
a na tvých stěn a věží dějepravu?...
Ó já se vymodlil z ní každé slovo,
já list za listem probíral ji v duchu,
a tys mi často vlídně dopřál sluchu,
68
když navštívil jsem lůžko Augustovo,
když jeho stín jsem na vlhké zhlíd’ stěně
a viděl, jak mi žehná k další pouti;
tys patřil na mne, když jsem roztouženě
mu k nohám pad’ a chtěl je obejmouti,
když zdálo se mi, jak by mluvil ke mně:
„JdiJdi, na objetí čeká tvoje země,
neb co ti v srdci od kolébky pučí,
to v písni tvé se po ní rozezvučí!...“
I šel jsem, bloudil, nocí žití tápal,
leč místo klidu nalézal jen bědy,
a tak jsem přišel k tobě naposledy
pro novou sílu a pro nový zápal...
––––––
Ó blaze u tvých šedin v trávu hebkou
na chvíli hlavu k odpočinku složiť,
ó milo dávných snů svých nad kolébkou
si po královsku v písních zavelmožiť!
Oj, lesíku, ty příteli můj řídký,
zas pospíchám si k tobě pro povídky,
zas bez starostí sním v tvé rosné třísni,
bych nachytal si v srdce nových písní,
bych hledal cestu k ztracenému ráji
a pobloudil si ve tvém pěkném rámku,
bych zašel s cesty k zakletému zámku,
tam k tiché ville borku na pokraji.
Ta hlavička! kdo viděl větší krásu!
se uklání zas ke mně přes terasu –
och, či to z očka slza ke mně sklouzla,
či tajemná tu jakás vládnou kouzla,
69
že mladosti se otvírá mi kniha
a vzpomínkami srdce moje stíhá,
že duše má se v zašlé doby vrací
a v nich se jako v modru orel ztrácí,
že v dávné sny se poznova mi vesní,
že smuten bloudím tichou říší lesní,
až chůzí zemdlen, poesií zmlazen
se v myšlénkách kdes stavím před obrazem?
Ha, sladké leknutí! tam v sličném zmatku
se krásná dívka kloní ku klekátku...
Teď pohleděla ke mně zvědavě –
můj bože, její tváře tak mi známy!
Leč proč se chvím, proč srdce usedá mi,
proč oko tkví na její postavě?
To roucho klášterní je snad jen mate?
Ach, vím, juž vím, ó žádné zdání klamné:
tu sličnou tvář jsem vídal častokráte
a dnes mne bázeň přetajemná chvátí,
že sotva mohu šeptmo zastenati:
Och, pomodli se, dívko, také za mne!...
Ó byla doba, kdy jsem, dívko bledá,
pln nadějí ti v náruč hlavu klad’,
kdy každá sladkých pochybností běda
býť zdála se mi plna božských vnad,
kdy v budoucnosti vítal jsem svůj eden,
kdy život svůj a touhy jeho luzné,
sny spanilé a zápaly své různé
jsem obětoval za pohled tvůj jeden!
Ó neotvírej duši snům těm vstříc,
ó zapomeň té doby miloklamné
a modli se a pomodli se za mne,
70
bych nikdy, nikdy nespatřil tě víc!...
Bled vrávoral jsem tichým borem zpět –
ach, viděl jsem ji nyní – naposled...
––––––
Hoj, večer tichý! Luna sladké smání
a vzduch pln lehké opojivé vůně,
pták ptáku zpívá v křoví na shledání
a rusalky se nesou z jasné tůně:
proud vlasů splývá po bělostném tílku
a roztouženým vlnám smavé řeky
svit luny tajně vyzrazuje chvílku
víl divokrásné půvaby a vděky.
Ha, šplounutí! a nežli oko zočí,
již kolem jich se vlnky rozeskočí,
po bílých ňadrech toužebně se ženou
a křišťálnou je zobjímají pěnou.
Ó jaký zmatek, jaký náhle chvat:
od břehů vidět oči hochů plát...
A pod hradem hle, lávka u chaty!
Tam babička dlí mezi vnoučaty:
tak staré srdce dětství rozhřívá,
že v mládí své se opět zadívá,
že povídek svých sáhá ve schránku
a povídá, až klesá do spánku,
až vzpomínky na věk mu routový
sen čarokrásný šťastně dopoví.
V tom lunu objal mráček rychlokřídlý,
a oči mé víc chatky nezahlídly...
71
Však okamžik – ó vnada čarovná! –
hle, z mráčku jasnější zas povystoupá
a jako loďka na vlnách se houpá
snů průvodkyně, noci královna.
A v jejím svitu poutichlou nocí
tajemné kouzlo padá ku hradu –
ó cítím je a nemohu je zmoci –
ha, slyšíš? hrad se chvěje v základu.
Jaká to bouře v troskách jeho víří?
Hle, na ssutinách rostou bohatýři,
tu v kruh se pojí; tamo dlouhé řady
se u zasuté kupí lidomorny,
až naposledy v sbor jich divotvorný
kmet vážným krokem vchází bělobradý...
Kol ticho hrobové a němý duchů řad
se tísní k příchozímu odevšad.
Kmet:
Věk drahný na troskách tu němých lkáme,
leč darmo v pláči slučujeme hlasy:
žerď soudcova se spravedlivě láme –
ó trpte, trpte! vždyť se dočekáme
svých dětí spásy!
Let šestnácte jsem nezaúpěl tejně,
když v noc mne hroznou žalář svíral pustý,
když pod ním krása se svobodou stejně
co rok pučela bujně, čarodějně
ach, bez Augusty!
72
A nyní úpím o tvou milosť, pane,
jenž v oblaka svou tvář nám skrýváš v hněvu:
ó utiš srdce touhou rozervané
a zjev nám osud země milované
ach, pro úlevu!
Kazatelé českých bratří:
Za tebe, pane, za tvou víru
jsme vytrpěli hroznou muku:
my umírali s tebou v smíru
a neklnuli vraha ruku –
ó vyslyš nás!
My hlásali tě u Mühlberku,
my lásku tvoji světem pěli,
a pohrobeni pod Huderku
jsme katanům svým odpouštěli:
ó vyslyš nás!
Bělohorští:
Ó domovino! kde tvé slávy zora,
jež vodívala syny do půtek?
Och, jaký připravila zármutek
ti Bílá hora!
Ve jménu tvém tě bídný vraždil král
a krví tvou se mnichů spíjel dav,
och, usedavě národ zaplakal –
hle, řadu svatých hlav!
73
Vystoupí Adam Kravařský:
Ha, ještě-li dnes pod shnilými krunýři
z vás rouhají se pikharti a kacíři?
Bůh přísný jest!
A jeho soudnou volám ruku,
by objevila, jaký vnuku
schystala trest!
Ať zachrání se věhlasným svým učením!
Já tisíce mu vyrval – smrtí, mučením,
leč símě zla
přec vyhnalo tak bujné klasy,
že nákaza se na vše časy
juž rozlezla!
Augusta:
Bůh nesuď tebe, rouhavý! –
Soud nebes vyzývavě loudíš,
sám odsuzuješ dřív, než soudíš,
co prosto zla i bezpráví.
Žes lidu pálil svaté knihy,
vzpomínky hubil na předky,
a s peklem spolčen na dostihy
svůj účel světil prostředky;
posvátnou víru v lidu zhubil,
lží bojoval i mučírnou
a vraždou svojí nesmírnou
se nebesům a zemi chlubil:
kéž uchová tě boží hněv!...
Však ty, ó věčný, slyš a zjev,
74
zda v hněvu tvář tvá k nám se sklání,
či větší-li tvé smilování? –
Slyš! hromu rachot z rudých oblaků
a luzná zoře rozlévá se v hrad –
a při tom velkolepém zázraku
sbor duchů tiše na kolena pad’,
jediný pouze oči tiskne v dlaně
a v soumrak noci prchá rozervaně...
A nad sborem se prestol vznáší v záři,
v něm matka vlasť – hle! sladký úsměv v tváři,
své zlatoskvoucí žezlo pevně třímá,
leč dosud sladce dřímá, dřímá – dřímá...
Jen rychlé vlny dechu na hrudi
juž svědčí, že se záhy probudí,
v svou náruč vřelou teskné syny zchvátí
a na věky jim sladký poklid vrátí...
Zrak zalily mně náhle slzy blahemblahem,
a když jsem opět prohled’ silou novou,
již růžné jitro na skalisku nahém
hrad oblévalo zoří rubínovou.
75