Podvečer.

Rudolf Pokorný

Podvečer.
Ticho, teskné ticho po světnici – sedím, dumám opět při konvici... A jak hledím do ní, vidím na dně divný obraz míhati se ladně, vidím, vidím matce v klínu dítě – a pěsť chvátí číši křečovitě – vidím na dně útlá dětská líce: ne, ne, to já nejsem, matko, více! Pusť mne, hořem šílím ve tvém klíně!... Zachvěl obraz v plamenném se víně, ale neprch’... Nuže, přízrak lepý s číší zdrtím v tisíceré střepy!... Vzúpěla mi číše pod nohama, – neslyšel jsi ústa vzkřiknouť známá? Opět – opět – ó když předojemně skláněla se naposledy ke mně, lkala tak – ach, tušila v tom pláči, že víc dítě k srdci nepřitlačí... Ticho, smutné ticho po světnici – sedím, dumám opět při konvici. Ha, co vidím přízraky jen samé? Och, však se juž dávno spolu známe! 120 Růži – motýl ve kalíšku vonném! Znali jsme se, však to úpí stonem! – měli jsme se rádi – běda! znova vyslovil jsem tajemná ta slova... A sotva se první se rtů smeklo, vzbouřilo mi v ňadru celé peklo. Bláhový! – Však umím juž byť slepý: opěť zvoní na podlaze střepy... Divně sténají mně pod nohama, jako ústa, dobře, dobře známá, bědovala kdysi za tulákem, skrytým v dálce horami a mrakem... Ticho, vábné ticho po světnici, sedím, dumám opět při konvici: Kde jen dlí, že nevrací se ke mně! Sčítám chvilky, hledím k dveřím temně – ó můj bože! až tak náhle vkročí, co jí poví ústa a co oči? Dvéře vrzly – letím k ní jak děcko, a co v srdci, v čelo líbám všecko! Ó jak černá očka hledí na mne, jak ty rtíky usměvavé, klamné sklánějí se vroucně na mou šíji! A ty ručky, sepjaté mi k skráním, v čarokrásné, němé harmonii svatým lásky mluví požehnáním! Ticho, milé ticho po světnici – sedím, dumám opět při konvici... 121 Vzpomínko! ty hudbo tajůplná, kterak zní a blýská tvoje vlna! Jako na výsluní skvoucí rubín! Jako zápal z nejtajnějších hlubin, jarní bouř i jarní snové zlatí: tak mou mysl divokrásně chvátí! Čarodějné z nitra ženou květy, šeptáš-li mně líbeznými rety: Hochu, hochu, kde tvůj úsměv dětský, kde ty žárné touhy a sny všecky, štěstí mládí, zápal lásky svatý!? Jako hrob jsi, hochu, ledovatý!... 122
Básně v knize Pod českým nebem:
  1. Ó jak šťasten!...
  2. Hejže, lide český!...
  3. Hory.
  4. Mysliveček.
  5. Horská chasa.
  6. Horalova modlitba.
  7. Drotařík.
  8. Kořínek.
  9. U komůrky.
  10. Ven srdce!
  11. Stará myslivna.
  12. I. Vykrop, hospodyňko, vykrop dům,
  13. II. Pěje, pěje na vršíku
  14. III. Podřimuje po návrších
  15. Pytlák.
  16. Dudák.
  17. Dědeček.
  18. Na Dušičky.
  19. O Štědrém večeru.
  20. Na sv. Tři krále.
  21. Čtverlístek.
  22. O muzice.
  23. Vojáci.
  24. Svatební tanec.
  25. Pomláska.
  26. Noc svatojanská.
  27. Čekanka.
  28. Husita.
  29. Na shledanou!
  30. Návrat z hor.
  31. Na Křivoklátě.
  32. Vy české písničky.
  33. Rci, růže bílá...
  34. Mé písně.
  35. Borek.
  36. Pohádka o rusalce.
  37. Pohled jediný!
  38. Poslední list.
  39. Kde jsi dnes!
  40. Ztracené mládí.
  41. Při poháru.
  42. Na Chrudimce.
  43. Nevzpomínej na mne!
  44. Doba písní.
  45. Vzpomínej, panenko!
  46. Opuštěná.
  47. Rodnému městečku.
  48. Má světnička.
  49. Zatoužení.
  50. I. Usnulo mi srdce v ňadru
  51. II. Nad chaloupkou lípa stará,
  52. III. Ó však mi ji nevzbudíte!
  53. IV. Dávno vesna odumřela,
  54. V. Usnulo mi srdce v ňadru
  55. Poesie.
  56. Mládí.
  57. Na hřbitově.
  58. Podvečer.
  59. Stabat mater.
  60. Z kostela...
  61. Hle, matka!
  62. Zda světničku kdy spatřím svou?
  63. Jaro na Závisti.
  64. Písně!