Tak lehko, lehoučko, tak zpěvno po lese,
již slunko vysoko nad svými horami –
hle, laňka bázlivá jak prchá, chvěje se:
ó počkej, bláhová, vždyť nejsem neznámý!
Oj, v hloubi zelené ta stará myslivna
jak sešla, chudinka, jak hlavu přiklání!
Ach, tak mi připadá dnes smutna, podivna,
že cítím loučení v tom našem shledání!
Jak často upíral jsem k tobě, stařenko,
ach, kdysi před lety své oči toužebně!
A což když hlavička tam vklouzla v okénko,
a pohled líbezný mne vzýval prosebně!
Ó sladké, spanilé, ó drahé objetí!
A lesník stařeček, ten číhá ve křoví,
a děti překvapiť, jich štěstí viděti:
co v srdci hýbá se, ach, kdož to vypoví!
Jen slzí po tichu, snad luzně vzpomíná...
Ach, jako vzpomínám dnes já tu, myslivno!...
Ó vidím opět ji – jak ručky rozpíná,
jak zří mi v ústrety tak snivě, podivno!
Ó prchni s očí mých, ty sličný přelude!
vždyť jenom vzpomínky tě tlačí do zraku –
však ona nikdy víc mne vítať nebude;
již dávno usnula na tvrdém povlaku...
I lesník zdřimnul si; jen stará myslivna
tu prázdná, vymřelá svou hlavu přiklání.
Ach, tak mi připadá dnes smutna, podivna,
že cítím loučení v tom našem shledání!
A teskno, tesknoučko i ticho po lese...
Již slunko vysoko nad svými horami –
hle, stará myslivna, jak vzlyká, chvěje se:
ó tuší stařenka, že nejsem neznámý!...