Čas se mění.
Jak že dlouho budete
Slovači mé láti?
či jste hodni ve zlaté
stopě její státi?
kdy vám bude po chuti,
panáčkové, asi
Slávy pravnuk, zpěvu syn,
vnučka svaté krásy?
Jaj, nechť Slovač v mítrhách
a vy v zlatém koči,
věřte, že se napořád
svět a štěstí točí!
nechť vy ostruh při čižmách,
Slovač prsty pouze –
neškodí! i pro pány
živa ještě nouze.
Nechť vy kříže na prsou,
při dolmani třapce,
Slovač v huňce kryje cit,
čilý rozum v čapce;
kdo ji slyší – žehná on
sladkomluvou krásu,
vám však kletba chytla se
do havraních vlasů.
122
Věsí se vám na paty,
jako ťarha boží,
kdo bral život pokutou,
pokutou ho složí;
vámi v naší obloze
mrákavy zavisly,
Slovák po vás vykouří
brzo dobrou myslí.
Mějte si svou šablici,
Slovač hůlku drsnou,
hútky v hlavě vzrůstají,
hútky nezakrsnou;
zamění se chvíle tak,
co by plesnul bičem –
kdo na Slovač se šablou,
v toho ona rýčem. –
123