Ždaný sobáš.
Krásná jsi, Slovači, ale posud licha,
hoj, já ti vyhledal šumného ženicha!...
nad něho jak nad tě v celém světě není,
ba že, vy jste nebem sobě přisouzeni.
Pěkné máš ty věno: v srdénku prostotu,
v očkách živý oheň, v hrdélenku notu,
obraz za obrazem v čelku se ti třpytí,
ty a český jonák musíte se vzíti.
Synek české matky šarvanec to ladný,
nad něho na světě věru ženich žádný,
srdce upřímného, věrné tuhé dlaně,
a překrásný poklad ukrývají skráně.
Už korjuha zlatá pěkně uchystána,
smrčka šumavanka do průčelí dána,
a rozmile vlají s hlavěnky té šeré
bělorudomodré stužky tisíceré.
Na místě per husích věcka zcela nová,
každá haluzenka sokolíka chová –
a tři panenčátka na zástavy hrotec
v znak hojnosti vbodne nebeský bůh otec.
132
Hle! svati v korjuhu spřáhnuli tátoše,
řídičem je lúbko, sladkosmavé hoše;
mladobujné štěstí na siváčka sedlo
a vzhůru trojbarvou zástavičku zvedlo.
Jaj! už shromážděný hostů zástup celý
pestré šatky točí všemu ku veselí,
z voňaček dýchají písně plnokvětné:
bratři, tím sobášem sláva k slunci vzlétne!
133