Pěkný párek.
Sešla se hvězda s červánkem,
co budí k ránu ze sna zem.
„Kamž?“ Tu červánek odpoví:
„Vedem koníky Sluncovi.
Musím je spřáhnouť ke koči,
co za den nebe obtočí.
U večer – musíť rovněž býť –
k moři jdu koně vyplaviť.
Přijdi jen, hvězdko, večer sem,
až mi po nebi pojedem.
Kamo můj bičík zavládá,
statisíc perel napadá.
Po skalách, pláních, po lese,
kvítí je v ňádru ponese.
Ptáčíci přijdou z končin všech,
sezobou z kvítí perel těch.
Ty se jim ale k pokonu
v hrdelci změní do tónů.
195
Z hrdel je v lese, v poli kdes
vypějí ptáci do nebes.
Slunko však všecky v okrsku
zachytí síťkou paprsku.
Ozdobí bič můj – bičík dol...
a tak to chodí kolem kol!“ –
„Tak to?“ dí zora, zořice,
hledíc červánku do líce.
„Aj to chci večer také ven!“ –
Teď chodí spolu den co den.
196