Bimbonky.
Je to junoš Hronec sivý;
předivné on věci
v kraj nosívá na vlnité,
vzdorů plné pleci.
Ale včera, bože, bože!
co vám přines’ dolů!
šuhaječka s frajerečkou
obejmuté spolu.
Umyl on ty růžné líce
chladnou vodou svojí,
vynesl je, kde šumivě
s Dunajem se pojí.
Číže těla? Dvou pučoků
z pustého polomu,
že bránili otec, matka,
prchli spolu z domu.
A že bědou život kvetl,
na dvojjedné mysli
jako v jaře na obloze
černavy zavisly.
198
A že štěstí doma žíti
nesvitlo jim taky,
do slzí se prolomily
ty zavislé mraky.
Řekl jeden ke druhému:
K čemu naše hoře?
Splavme spolu z toho světa
do širého moře!
Proč bysme v té pustatině
jak bimbonky vadli?
Pojď! – a se skal dolů k Hronci
jak dvě hvězdky padli.
Položte je obejmuty
v růvek jedním párem,
by vyrostli jak bimbonky
znovu každým jarem.
Až poletí ptáčík na pouť
z rodného polomu,
přinese jim pozdravení
od rodinky z domu.
A nazpět až slétne z dálky,
snese ptáčík hodný
pozdravení od bimbonek
na ten polom rodný.
199