Sestry.
Byly sestry na Slovensku,
byla Slávka i Slobodka,
Panbožík jim tatuškou byl,
mamonkou snad Bohorodka.
Pěkné byly ty blíženky,
jak kdyby je malovali;
slunéčko jim zory zžehlo,
červánky jim líčka daly.
Ústka kvetla píseňkami,
očka jejich jen se smála
a srdénka třepetavá
levandulí obkvétala.
Přišli vrazi, neznabozi,
odpůl s koněm srostlí v těle,
krutosť kalila jim šípy,
mor třepotal křídly v čele.
Rozstřeli se v širé dálky –
havranové nelítovní –
pochytali slunko v holách,
vyšípali blaho rovní.
230
Pokalili zrakem járky,
strhli kápku z každé chaty,
a těm lipkám, chranitelkám
rozervali kypré šaty.
Zaplašili skřekem hněvu
ty ubohé krásné roby –
a Slavuše a Slobodka
v dálku zašly do poroby.
Postavili vrazi krutí
kol Slovenska šibenice,
by ty krásné blíženice
zpět nemohly nikdy více.
A z blkotných žárů očí
zloby vrahů stále náhlí,
aby jimi těm sestřicím
všecky pěšinky zatáhly.
Nechť i na příšeře pomsty
vražda po těch sestrách kluše,
nestihnou jich zpět se vrátí
i Slobodka i Slavuše.
Zpět se vrátí – a pak běda
těm, kdo křivdou stíhali je:
čím dojemněj žalosť zpívázpívá,
tím strašněji pomsta vyje!
231