Připoj se!
Větru závěj libý
od horek se nese,
bříza vlasy tříbí,
javor vzhůru pne se,
i ta sosna tiše
temnou hlavou kníše
na toho hřivňáka,
sivku sivušáka,
letnoucího s výše.
Níž, v kyprém úbočí
zlatá kráska vzrůstá,
zperlené má oči,
vůněplná ústa,
líbezně do kola
na ptáčíka volá:
Pipi, ptáčík, pipi!
pojďže, slzky vypí,
abych ráda bola!
[247]
A ptačátko hodné
rosné perly vsáká
jako samorodné
toho Tokajáka.
Kráska tíže prosta
od radosti vzrostá,
pěkně se obléká –
vždyť na jaro čeká
útulného hosta.
A jaro nelení;
už skáče na luhu
do zory zjevení
u vil bělokruhu;
objímá jich bočky,
hopkuje v zátočky,
nožkou svojí bosou,
a zvonečky s rosou
jsou jich vinné ročky.
Hojže, čilo v strání,
veselé to bryky!...
z klinčoku k zdrávkání
mají pohaříky;
nálistničky, rožky
pro ty bílé božky
v dlaňky měsíc klade,
a co sebou vláde,
v tanci plete nožky.
248
„No, ty!“ drozd dí s hora,
„pročže mlčíš v jaru?
Jdi, urob z javora
s dirkami fujaru,
pustiž se do hraní
v tónů přebírání;
či chceš méně býti
než ten národ kvítí
a my ptáci v stráni?“
249