Z žalu písně.
Vzletla holubice,
luňák letěl za ní,
oba zastavili
u tatranských strání;
bílá holubice
smutně naříkala,
že se luňákovou
mladoženkou stala.
Nevolnice bílá,
cestou dokonána,
pročže jsi luňáka
pojala za pána?
kdože je ten oplan,
jenž vás sesobášil,
by tě věčně věkův
onen luňák strašil?
Osud to byl krutý,
v srdce mi zalučil,
a pláč můj a žel můj
zpěvánkám mne učil;
z mého křidélenka
drobné peří slítlo
a z každého pérka
pěkné kvítko zkvítlo.
261
Do každého kvítka
od šípu ostrve
spadla ze srdíčka
malá krůpěj krve;
vychladla od noci,
od žalu pobledla,
smutněnaříkavý
samohovor vedla.
Vysvítalo slunko,
krůpěje pobralo,
po horách i dolech
s nimi pospíchalo;
nasypalo perly
na luhy i stánky
a z těch perel svitly
slovenské zpěvánky.
262