Zpěvná poupata.
Ten měsíček obkružil se –
ale chladné časy!
A bojtárek před kolibou
zvatril ohníka si.
Fujarenku v ruce drží,
zamyšleně sedí, –
k straně hlava nakloněna, –
k Vyšehradu hledí.
Nepřikládá šuhajíček,
ohník v popel léhá,
za to ohník srdce jeho
nítí se a šlehá...
jenom někdy těžká mysl
čelko zakaboní,
jako když se pod oblohou
sokol s mraky honí.
Aj, co myslí? Jak v Slovensku
dříve a jak nyní;
když ten květník sladkých žalob
hejno černav stíní,
co as myslí, co bělostnou
dušici mu svírá,
že sto hvězdic v slzách očí
smutno se uzírá?
265
Aj ta duška! Na jaké as
myslí na obrazy,
že zavzdýchá, že zasténá
chvatně raz, dva razy?
Jaj, to nevím, však v srdénku
pojednou mu hrklo,
snad, že z něho plné hnízdo
zpěvánků vybrklo!
Jaj, počujte! střely po nich
pouští jeho očka
a co myslil, šumno hvízdá
jeho píštaločka.
A co hvízdá a co myslí?
kdož to věděť může!
Jsou to zpěvná poupátečka,
za čas budou růže! –
266