Trojí vzkaz.
Vzkázala mně pyšná vdova,
že mne vezme na přístupky,
a já nechci; plně chová
v staré líci ostré vrúbky.
Jak bych mohl boskať babku,
co má žlábky na svém čele
a sto hněvů v každém žlábku?
Duška by mi zkřehla v těle!
Řekla z města kišasoňka,
že v dědině škoda je mě,
že vykvétám jak pivoňka,
že by milo přišla ke mně.
Jak bych mohl? ta osobka,
jako had se stokrát slení,
mne by vzala za parobka,
taká hračka pro mne není.
Vzkázala mně dívča z hory,
na černý že chlebík prosí,
však že má jen chatku z kory,
že jediný rubáč nosí,
ale v srdci že prý skrývá
zpěvánečků plnou klítku
a na rtíku že přibývá
slovo v poupě perlokvítku.
292
Chudoba mne nepostraší,
vezmu si ji, tu Slovenku,
bude jaro v chýšce naší,
nechať zlotí zima venku;
vždyť kam slunko lásky svitne,
zraje na kamení zlato:
„Chudým blaze,“ dí pan farář,
a já Slovák věřím na to!
293