Ouzkosť.
Viděl jsem, jak Zuzka malá
růžicemi obkvítala;
jak ty vlásky mojí víly
až po paty zlaté byly.
Jak těch vlasů dva pletence
zaplétali Zuzolence,
jak stuhami prokládali
a v končoku mašli dali.
Jak jí partu vyšívanou
posadili k hlavě stranou,
k čelu vínek, čípky v líce –
už je Zuzka svěřenice.
Zuzka – moje zlatovláska,
kdeže je ta naše láska,
koho obvážeš tím vlasem
po sobáši, hvězdky časem?
Nesnesu to – k svojí paše
uteku ti na salaše,
a jak hrivňák, plný trudu,
žalostivo vrkať budu.
Odletím v raz do horečky,
nech se chytnu třeba v léčky;
nic neškodí, mně zde úzko –
pro tebe, má zlatá Zuzko!
316