Právoty.
Měli po taťkovi rodní brati
vinohrad a dobře spolu žili,
a když čas byl hrozno pobírati,
na zrnko se rozdělili.
Lepší snad se nerodilo v ráji,
lahodnější ani u Tokaje,
žhavší ani v tom Kerešském kraji
nezrálo a neuzraje.
V bečce jako junák z horské chasy
silou zaplýtvalo na vše strany,
ze železa muselo mít pasy
jako zbojník okovaný. –
Přišel čas a v čase vinobračka,
skorem k zemi shýbaly se lozy,
v dvorci rodných bratů ani skračka,
všecko na lis hrozno vozí.
Zatepeřil v struny cymbalista,
slačík cigáněte řezal skřípky,
mladí vědra odklízeli z místa,
staří zapekli si pipky.
337
Naposledy zavzdýchaly lisy,
chlapci juchli, v raz se hajdučilo,
svižné nožky radosť dupkaly si,
pěkně pělo se a pilo.
Bratr k bratru s pohárem se kloní:
„Dej nám pán bůh takového toku,
jako ten byl, vyprázdněný loni,
z šestatřicátého roku.“
„„Ne! ať jako z toho jednáctého,
rudé jak krev Kristova až milo,
jako by veň prazdroj svého ohně
oko boží potopilo.“„
A své chválil každý, pili oba,
pohaříky vzrostly na čerpáky,
rostly nepohodky, hněv i zloba,
a s půl noci vášně taky.
„Přisám bůh, já na tvé nepřistanu!“
„„A já na tvé ne!“„ A zase pili,
buchem na stůl stíhá rána ránu –
na krev bratrové se rozhorlili.
Hned vinici v hněvu rozdělili,
však se nepohodli o hranice,
onen tu, ten tam chtěl, aby byly,
a každý chtěl o kus více.
338
Nesli k fiškusovi svoji věcku,
aby řekl, kdo má více práva:
Kdož měl víc? kdo víc měl v plném vrecku –
figlarská je Maďar hlava.
Maďar figlarská a Slovák tvrdá,
třeba zatvorený, nepovolí,
rada jiných kusá, on jí zhrdá,
ať to farář neb kdokoli...
Soudil fiškus, dlouho nešlo k cíli,
a že platiť nemohli mu brati,
zjednal, že směl hrozno v pravou chvíli
každoročně pobírati.
A tak třicet roků tučněl z vína,
starci byli s bratů, ty zval oba
k poslednímu stání do Budína.
„Přece jednou,“ děli, “však to doba!“
„V právu jsem!“ dí jeden: Chyba lávky!
„„ Tedy já snad?“„ Žádný z obou, páni,
tohoť vinice, kdo bez přestání
třicet let byl v užívání.
„I to aby do vás...!“ – oba řekli,
vzhledli na se – a zas brati byli,
k židovi své hněvy vlekli, –
až se v sladké utopili.
339