XXII. Bělokorá bříza, štíhlá,

Adolf Heyduk

XXII.
Bělokorá bříza, štíhlá, Bělokorá bříza, štíhlá,
 roste u prostřed luhu, rozpouští zlaté vlasy, vesele hovoří s laškovným vánkem. Jarní slunce vesele, dvorně, točí se okolo panenské břízy, líbá jí zlaté vlasy, líbá jí kmentové tělo. Cudně, však vážně a tiše panenská lípa stojí, nechť se jí úšklebně smějí z dálavy černavé jedle. Břízka jich nedbá, nedbá též slunéčka námluv, před sebe do trávy hledí, v sedmikrás družinu bílou, jež k bříze toužebně hledí nohy jí líbajíc bílé: 29 „Zdráva buď, panenská břízo, ukryta oblakem nebes, zdráva buď, královno luhu!“ Až půjde mládenec mimo, za klobouk popřej mu snítky, čistý by domů se vrátil, hodný jak odešel z domu! 30

Kniha Co hlavou táhlo (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 50) (1910)
Autor Adolf Heyduk